Miřenka Čechová nabízí v Paláci Akropolis, po knižním vydání a multimediálním zpracování, třetí verzi svých Baletek. Uvádím tuto skutečnost nikoli kvůli samotným faktům, ale proto, že divadelní nastudování již vstupuje do nějakého kontextu.
Kniha Čechové se stala v jistém směru průkopnickým činem. Ozřejmila skutečnosti, o nichž se dosud (nahlas) nemluvilo; měla svůj, jak to říct, osvětový charakter. A nyní Čechová přichází se zpracováním téhož (včetně záměrů, které lze z inscenace odečíst) - i když, jen s malou nadsázkou řečeno, prakticky každý, kdo se v oblasti kultury orientuje, ví, o čem Baletky jsou.
Co chci říct: má-li smysl Baletky divadelně uvádět, bylo by myslím jednak dobré vzít v potaz, že už diváci o nich něco vědí, že už je není potřeba obtěžovat "základními informacemi", a jednak že by bylo fajn nabídnout jim takové přetlumočení, které bude svébytné, nezatížené nejrůznějšími polopatismy.
Slova - zestručním to - jsou v divadelních Baletkách tím, čím inscenace nejvíc těžkne. Kdyby je Čechová zcela vypustila (kdyby vynechala vysvětlující komentáře přímo do diváků, doprovodná slova v samotných výstupech apod.), troufnu si říct, že by to vůbec nevadilo. Jako by se bála spolehnout na sílu obrazů, jako by je potřebovala ještě doplnit. A přitom se nemá proč bát. Hned například ten úvodní, kdy se její holčička s velkou mašlí ve vlasech doslova i obrazně vysvlékne ze své naivity a začne se po scéně, zcela nahá, pohybovat jako zvíře, které se podvoluje drsné drezúře, má díky mimořádně tvárnému hereckému projevu Čechové (i dobře zvolenému nasvícení) silnou vypovídací hodnotu. A nebo když se za dokola opakovaného zpěvu o svém tělu pohybuje před zrcadlem, ve kterém díky animaci dochází k jeho proměňujícímu se deformování. Přesně takové scény by myslím úplně stačily.
Čechová jako by měla (autoterapeutickou i osvětovou) potřebu dát (si) své Baletky ještě jednou. A ještě jednou. A ještě jednou (chystá prý i filmovou podobu). Myslím, že je to zbytečné - dostává-li se nám velmi podobného zážitku.
Slova - zestručním to - jsou v divadelních Baletkách tím, čím inscenace nejvíc těžkne. Kdyby je Čechová zcela vypustila (kdyby vynechala vysvětlující komentáře přímo do diváků, doprovodná slova v samotných výstupech apod.), troufnu si říct, že by to vůbec nevadilo. Jako by se bála spolehnout na sílu obrazů, jako by je potřebovala ještě doplnit. A přitom se nemá proč bát. Hned například ten úvodní, kdy se její holčička s velkou mašlí ve vlasech doslova i obrazně vysvlékne ze své naivity a začne se po scéně, zcela nahá, pohybovat jako zvíře, které se podvoluje drsné drezúře, má díky mimořádně tvárnému hereckému projevu Čechové (i dobře zvolenému nasvícení) silnou vypovídací hodnotu. A nebo když se za dokola opakovaného zpěvu o svém tělu pohybuje před zrcadlem, ve kterém díky animaci dochází k jeho proměňujícímu se deformování. Přesně takové scény by myslím úplně stačily.
Čechová jako by měla (autoterapeutickou i osvětovou) potřebu dát (si) své Baletky ještě jednou. A ještě jednou. A ještě jednou (chystá prý i filmovou podobu). Myslím, že je to zbytečné - dostává-li se nám velmi podobného zážitku.
Premiéra 23. února 2022. Více informací o inscenaci zde.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme