Bílá Voda je Tučkové nejrozsáhlejším beletristickým dílem, útrapy ženských řeholních řádů za komunistického režimu líčí na téměř sedmi stech stránkách. Podobně jako u Žítkovských bohyní spisovatelka umně proplétá minulost s přítomností, tzv. velké dějiny s osobními příběhy. Na prostředí kláštera je nahlíženo zvenku prostřednictvím postavy Leny (v inscenaci ji hraje Lenka Janíková), která k řádovým sestrám na periferii republiky utíká před vlastními běsy.
Režisér a autor dramatizace Dodo Gombár se snažil hustou motivickou síť literárního díla příliš nezplošťovat a zachovat mnohovrstevnatost předlohy. V inscenaci se tak skutečně objevuje velké množství témat – těmi stěžejními jsou perzekuce řeholnic v padesátých letech minulého století a nerovné postavení, které mají ženy v rámci katolické církve (ale i obecně). Vedle toho dojde i na potraty, závislosti či výhody, jimiž dlouho po sametové revoluci stále disponují bývalí komunističtí aparátčíci.
Aby bylo možné dostat mikropříběhy velkého množství postav do stopáže necelých tři a půl hodiny, uchyluje se dramatizace k tomu, že jsou události často pouze odvyprávěny. Na mnoha místech tak z inscenace vyloženě trčí, že je adaptací literárního díla. Některé scény jsou navíc i zbytečně ilustrativní: když se jedná o demolici kapličky a celá scéna je završena rozšlapáním papírového modelu svatostánku, působí to nechtěně směšným dojmem.
Po herecké stránce ale Gombárova inscenace potěší, převážně dámské obsazení předvádí sevřený kolektivní výkon, takže je obtížně někoho vyzdvihovat. Osobně mě nejvíce zaujaly životní osudy řeholnic, které ztvárnily Radka Coufalová, Diana Velčická a Míma Krajčová. Emocionální působivost zvyšuje i živě hraná hudba Vladivojny La Chia.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto Tino Kratochvíl
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme