Chvála podivnosti
Už dlouho jsem tu nešermoval termínem „divné divadlo“. Pro inscenaci (Ne)boj skupiny tYhle v každém případě sedí jako ulitý. Na webových stránkách se přitom lze dočíst, že Florent Golfier-Brechmann a Lukáš Karásek ve svém duetu „pohybově a tělesně prozkoumávají z různých perspektiv bytí v konfliktu (…) zvou k sobě rozličné kvality konfliktů, jichž jsme součástí a které se odehrávají na různých systémových úrovních“.[1] Jenže, upřímně řečeno, při sledování představení v poněkud nevlídném prostředí Divadla X10 divnost vše ostatní spolehlivě převálcovala. Což rozhodně není míněno jako výtka.
Oba performeři, navlečení do bílých šermířských úborů, postupně skládají sérii pohybových výstupů, jejichž refrénem je podivné společné poskakování, cosi napůl mezi diskotékovým tancem a sokolským cvičením (rytmus přitom dodává pouze tikání neurčitého původu). A mezi tím se ze tmy vylupují neméně podivné momenty, které pro změnu připomínají pozemní akrobacii. Ale žádný nový cirkus, cílem není předvádění oslnivé techniky, spíš vznikají propletence, u kterých je docela těžké rozlišit, komu patří která končetina, kde končí jeden a kde začíná druhý.
Všechno se to střídá v nepravidelném, škubavém rytmu, světlo náhle zhasíná a přeskakuje z místa na místo, oba účinkující se tváří vážně, místy je to všechno jaksi podivně groteskní. O přímočaré zábavnosti se v tomto případě zcela jistě mluvit nedá. Snad až v závěru, kdy se náhle ozve veselá skočná hudba a pohybové refrény náhle dostanou úplně jiný smysl: čirá podivnost se totiž rázem změní v bizarní, ale přitom vlastně docela banální taneční kreaci (že to vyznívá velmi ironicky, je skoro zbytečné dodávat).
Možná, že to s důrazem na podivnost přeháním; tvůrcům nejspíš šlo o úplně vážné, byt komplikovaně zašifrované sdělení na způsob tvrzení citovaných v úvodním odstavci. Musím se nicméně přiznat, že jsem takový smysl v dění na jevišti nějak zvlášť intenzivně nepozoroval (přestože jsem si příslušný výklad přečetl předem). Ale podívaná to byla dosti sympatická i tak. Dokonce dost možná právě proto: na rozdíl od poněkud nabubřelých proklamací v programech a tiskových zprávách mám prostě tento typ divadelní podivnosti upřímně rád a nějakou tou nesrozumitelností se rozhodně nemíním nechat odradit.
[1] Neboj
více zde
foto: Matouš Ondra
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme