Mikulka: Paní Dallowayová (Divadlo Na zábradlí)

Co je to za ženskou?

Tahle inscenace ve mně zanechala hodně rozporuplné pocity. A nemyslím to jako eufemismus, opravdu si nejsem moc jistý dokonce ani v té úplně nejzákladnější kategorii, jestli se mi představní líbilo nebo ne. Nebo trochu jinak: docela často to byla podívaná poněkud nezáživná, stejně tak ale platí, že Anna Klimešová a spol. dokázali navodit skutečně silnou atmosféru. Ani nemluvě o svůdném kouzlu nepravidelného, značně nepředvídatelného prolínání depresivní tíživosti s ironickým žertováním.

Próza Virginie Wolfové nenabízí žádný ucelený příběh, spíš střípky událostí prokládané úvahami a vzpomínkami; vnitřní monology se střídají s popisy, přičemž vypravěči i čas se mění víceméně asociativními přeskoky. Tohle všechno divadelní adaptace nejenže zachovala, ale ještě dále posílila: mizí nejen konkrétní londýnské zasazení děje, ale i většina osobních příběhů, které odůvodňují, proč se ta která postava chová tak, jak se chová.

Výsledkem je sled setkání osob kolem paní Dallowayové (ta je současně aktérkou i pozorovatelkou dění), doplněné do značné míry samostatnou linkou depresivního válečného veterána a jeho manželky. Všichni jsou tak či onak nešťastní, frustrovaní, snaží se se svými blízkými nějak vyjít, moc se to ale nedaří. Zároveň je to s ohledem na redukci osobních příběhů neštěstí tak trochu bez příčiny (to mi přišlo jako docela aktuální téma), depka tu prostě je, leží na všech jako deka a nedá se s tím nic moc nadělat, jen se občas uchýlit k absurdnímu vtipkování. „Co je to za ženskou?“ optá se například Jiří Vyorálek, možná tak trochu za diváky, který - sám v tu chvíli zcela mimo dění - sleduje sebelítostivé tirády paní Kilmanové, postavy, o níž inscenace jinak neprozradí vůbec nic.

Klimešová očekávatelně přichází s řadou hezkých výtvarných obrazů (skvělý je třeba nekonečný pruh modré látky, který shůry klesá na titulní postavu) a přihazuje také pár neironizovaně dojemných pasáží, třeba když se manžel paní Dallowayové dlouho připravuje na to, že své choti řekne, že jí miluje, ale nakonec se zmůže jen na nemastné neslané předání pugétu květin. Nepokrytá ironie naopak provází hraběcí rady, které vemlouvavým tónem ze záznamu pronáší jakási mentální koučka („Dopřejte si odpočinek bez rodiny, alespoň na půl roku“). K všeprostupující nejistotě přispívá i kombinace živých a nahraných promluv, výše zmíněná postava Petera Walshe je dokonce rozdělená mezi dva herce, takže Jiří Vyorálek a David Petrželka mohou (mimo jiné) vést hlasité vnitřní dialogy nebo se porůznu doplňovat.

Místo závěru zkusím jednu malounko hraběcí radu připojit i za sebe: znalost předlohy je, myslím, při sledování představení docela užitečná. Jenže zároveň se musím jedním dechem přiznat, že sám od sebe bych tuhle vcelku útlou knihu až do konce určitě nedočetl.

v SADu bude o Paní Dallowayové psát Ester Žantovská
více informací zde
foto KIVA