Mikulka: Za rohem svět (Studio Hrdinů)

Pahýly bez pointy

Možná by se to dalo odbýt něčím na způsob „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Jenže moudro nemoudro, prakticky stejný tým - a s dost podobným přístupem jako před pár v inscenaci Oči v sloup - tentokrát moc neuspěl. Podobný je abstraktní tvar, divadelní poezie, za kterou lze tušit jakousi komplikovanější krajinu, která však pro vnějšího pozorovatele zůstává nepoznatelná.

Minimalistické herecké akce pětice účinkujících, často na úrovni drobných gagů nebo klaunérií doprovázejí objektové hrátky scénografky Berty Doubkové. Ta se soustředěným výrazem posouvá po rozlehlém jevišti předměty, sestavuje „moře“ z modrých kachliček a provádí všemožná další kouzla. V podstatě to je zvětšená verze její sólové performance Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat, která je k vidění v Alfredovi ve dvoře. Se všemi plusy i mínusy: je to efektní, výtvarně vypiplané, jenže taky poněkud nespojité a mechanické. Na začátku představení si lze obhlédnout hrací plochu a pak jen pomyslně odškrtávat, které objekty si už zahrály a na které ještě musí dojít. „Objektová rovina“ se navíc s tou "hranou" nijak viditelně nepropojuje, skoro se zdá, že by klidně mohly existovat odděleně v podobě dvou kratších (a dost možná i lepších) samostatných inscenací.

V oné „hrané rovině“ performeři ohledávají vlastní identitu, postupně se objevují jejich dvojníci v podobě obrazů, výrazné kusy oblečení putují od jednoho ke druhému, dojde i na několikerou parodii herectví a hereckého bytí jako takového. Samosebou nebylo cílem vytvořit příběh nebo cokoli racionálně uchopitelného a srozumitelného, nic proti tomu. Problém je v tom, že je to celé poněkud prázdné a plané, spíš nevzrušivě nijaké než dráždivě nedořečené.

Všemožná opakování a Adámkovy-Austerlitzovy oblíbené variace tentokrát spíš než co jiného nudí. Banálně řečeno: představení „netáhne“. Více či méně povedené jednotlivostí, gagy či absurdně nedořečené výroky zůstávají utopeny v moři nezáživnosti. Úplně poslední věta zní: „To jsme my, pahýly bez pointy“. Sebeironie je nepochybně záměrná (budiž to inscenátorům připsáno k dobru), jakkoli se primárně jedná o komentář ke zmíněné rovině identity a izolovaného pobývání. Nic to ale nemění na tom, že inscenaci jako takovou tento výrok vystihuje až nepříjemně přesně.

více informací zde

foto: Michal Ureš