Mikulka: Divadelní svět Brno 2025 (sobota 24. 5 + neděle 25. 5.)

Theater Bremen - Because the night: Patti Smith
D'epog - Hory, doly, epizody

Na Divadelní svět Brno jsem přijel až v polovině, a divadelní zážitky zatím byly, jemně řečeno, nevalné. O zoufale nijaké koprodukční inscenaci Am Fluss/Pri rieke vídeňského Schauspielhausu a Slovenského národného divadla se mi ani nechce psát, stejně jako o mimořádně úmorném pokusu o rozverné dětské (a zároveň tak trochu rodičovské) divadlo Táta už nemůže!, které předvedl Jiří Šimek pod hlavičkou souboru Ufftenživot. Takže zbývá brémský muzikál na téma Patti Smith, spíš jako odstrašující příklad toho, jak by se takovéto inscenace dělat neměly, a na závěr očekávatelně zběsilá performance domácích D´Epog, která v neděli pozdě večer alespoň trochu zahraňovala situaci.

Because the night: Patti Smith Inscenace brémského divadla je pojmenovaná podle největšího hitu Patti Smith a také anotace nasvědčovala juke-box muzikálu. Představení nicméně odstartují rozjitřené aktivistické fráze, přičemž zazní i docela roztomilé bizáry, třeba smrtelně vážné připomenutí konspirační teorie o tom, jak se podloudně spojili konzervativní a liberální politici („svět byl potají veden opačným směrem, než to chtěli bojovníci za svobodu“) nebo třeba odsudek údajně vzrůstající moci rodiny (té „zkostnatělé instituce ze 16. století“).

Po tomto úvodu, poněkud kuriózním, ale míněném velmi vážně, skutečně nadejde čas na juke-box muzikál. Osvědčená kombinace „písnička – něco životopisného“ bohužel vykazuje pár docela zásadních vad. Kapela hraje akademicky chladně (což je ve srovnání s energickou a živelnou neučesanosti originálů tristní) a zpěvačky se v urputné snaze napodobit temně expresivní výraz Patti Smith dostávají na hranu nezamýšlené parodie i za hranu mizerné intonace. A co mi vadilo úplně nejvíc: průvodní text je psaný banálně vzletným jazykem, charakteristickým pro bulvárně oslavná životopisná dílka („umění opěvuje Boha a koneckonců mu patří“, „Fred byl nejlepší člověk na světě a všichni to věděli“). V brněnské verzi to dorazil žalostný překlad titulků do češtiny. Kromě spousty toporností došlo na perly typu „kytarista zasouvá ruku hluboko do hmatníku“, v závěrečném protestsongu Without Chains pojednávajícím o Němci pákistánského původu, vězněném na Guantanamu, je dokonce zaměněn mužský rod za ženský („narodila jsem se v Brémách“), takže text poněkud ztrácí smysl.

Zhruba v polovině inscenace jsou ovšem životní osudy Patti Smith bez zjevného důvodu opuštěny a přejde se ke vzpomínkám brémské spisovatelky Helene Hegemann na matku (což je doprovázeno popovými písněmi ze 70. a 80. let, které kapele i zpěvačkám sedí o poznání lépe než ty od Smith). V doprovodném programu se lze dočíst, že se Hegemann s Patti Smith „jednou potkala“, padne zmínka i o tom, že se s ní náhodou seznámil také její otec. Tak či onak, přiznám se, že v inscenaci mi tohle spojení valný smysl nedávalo, tím spíš že výše zmíněná protivná vzletnost ani v nejmenším nepolevovala.

A aby toho nebylo dost, ve finále se představení – opět bez nějaké smysluplné motivace či divadelní invence – vrátilo k úvodní agitaci. Účinkující nejprve vtáhli na scénu pár diváků, načež za zvuků písně People Got the Power snad čtvrt hodiny pobíhali po jevišti i hledišti a s planoucími zraky stále dokola vyvolávali „Save the planet!“, „Change the system!“ plus pár dalších podobně úderných sloganů. Vše samosebou bez sebemenší stopy ironie nebo jakéhokoli nadhledu. Jsou zkrátka témata, o kterých je neradno vtipkovat. I když, alespoň tohle lze brát jako jistou spojnici s Patti Smith, kazatelsky urputná vážnost je bohužel příznačná také pro ní.

Celkový dojem: kdyby to nebylo tak příšerně úmorné, mohla to být snad až legrace.


Hory, doly, epizody Domácí brněnská skupina D'epog předvedla pozdě večer v prázdném betonovém prostoru Tržnice na Zelňáku, zběsilou performanci, o které se píše dost špatně. Trojice účinkujících navlečená do podivných kostýmů se pohybovala prostorem společně s hloučkem diváků a rozehrávala nesouvislé a racionálně v podstatě neinterpretovatelné situace. Dvě ženy a jeden muž se přitahovali, odmítali, zraňovali, usmiřovali a tak podobně, v nejrůznějších variacích. Tu a tam se objevil srozumitelnější záblesk, třeba když obě ženy vyhecují muže, aby se svléknul, a jedna z nich se pak poníženého partnera snaží usmířit čokoládovou bonboniérou: s pláčem mu rve bonbóny plnými hrstmi do úst tak usilovně, že ho skoro až zadusí.

Přirozená potřeba podkládat podobné zážitky smyslem nebo srozumitelným příběhem v tom všem mohla vidět milostný trojúhelník pokažený svatbou (cosi jako svatební průvod se opravdu odehrálo), je ale jasné, že jakékoli pokusy o přímočarou interpretaci produkci tohoto typu zbytečně banalizují. Podstatná je spíš temná a neveselá groteska, jejíž surovost podtrhne i to, že účinkující se viditelně nešetří, nebojí se vypadat odpudivě a když sebou mlátí o zem či o stěny, nic nemarkýrují. Vše je velmi vážné, expresivní a rozervané, zároveň ale nechybí trochu poťouchlý odstup – což bylo po zážitku s brémskou Patti Smith vyloženě úlevné. Mimochodem, píseň Because the Night zazní i tady (reprodukovaně), ale to byla nejspíš jen náhoda, prostě se svou temnou milostnou zjitřeností do situace hodila.

více o festivalu zde
o Divadelním světě Brno budeme hovořit v Záhledech, podcastu časopisu Svět a divadlo