Vlastně se mi to honilo hlavou už dýl, při všech těch debatách o přejedených či arogantních kriticích a jejich předsudcích; korunu tomu teď v debatách pod posty o inscenaci Prolomit ledy nasadila Katka Volná.
Ovšemže kritik není rozhodčí ve skoku dalekém, aby se nezúčastněně přiloudal k písečku, vytáhl pásmo a určil, kolik je to metrů. Požadavek objektivity, nezaujatosti či vlastně lhostejnosti při psaní o umění mě vždycky vytáčel.
Za prvé, řekněme, člověk něco sleduje dlouhodobě - třeba od Anny Petrželkové jsem viděl skoro všechno, co dosud udělala, včetně některých slovenských a škoních inscenací. Takových režisérů (nebo divadel) mám samozřejmě víc; tak jako ostatní. Je logické, že k nim přistupujeme trochu jinak, protože toho víc víme - a taky se za nimi nehoníme po republice jenom z plezíru, ale protože nás na tom něco zajímá. Což nemusí být nekritické fandovství.
Za druhé, je snad jasné, že sleduje-li člověk divadlo a píše o něm, má nějaká vlastní estetická východiska a požadavky; neposuzuje inscenace izolovaně, ale v kontextu, oceňuje či naopak zpochybňuje dramaturgii toho kterého divadla, zkrátka vyjadřuje se v souvislostech - a hledačství a ochota riskovat za cenu neúspěchu je občas někomu sympatičtější než zručné rutinérství a ospalé maloměšťáctví.
A konečně, je jasné, že každý má své osobní záliby, libůstky a slabosti, které se nějak promítají do jeho psaní.
Tedy, půjde -li Švejda do Dejvic, asi bude trochu jinak naladěn, než Mikulka, půjdu-li já do Semaforu nebo do Ypsilonky, asi budu mít jiné pocity než takový Jan Kolář, dlouholetý fanda těchto scén.
Nevím, jestli to jsou předsudky, zaujatost je to určitě - a to je přece na psaní (a debatách) o divadle jedna z nejzajímavějších věcí.
Než věcně vydestilovaný popis od komisního profesionála si přečtu nadšený paján od věčného obhájce či zuřivý slint od jízlivého odpůrce.
Ovšemže kritik není rozhodčí ve skoku dalekém, aby se nezúčastněně přiloudal k písečku, vytáhl pásmo a určil, kolik je to metrů. Požadavek objektivity, nezaujatosti či vlastně lhostejnosti při psaní o umění mě vždycky vytáčel.
Za prvé, řekněme, člověk něco sleduje dlouhodobě - třeba od Anny Petrželkové jsem viděl skoro všechno, co dosud udělala, včetně některých slovenských a škoních inscenací. Takových režisérů (nebo divadel) mám samozřejmě víc; tak jako ostatní. Je logické, že k nim přistupujeme trochu jinak, protože toho víc víme - a taky se za nimi nehoníme po republice jenom z plezíru, ale protože nás na tom něco zajímá. Což nemusí být nekritické fandovství.
Za druhé, je snad jasné, že sleduje-li člověk divadlo a píše o něm, má nějaká vlastní estetická východiska a požadavky; neposuzuje inscenace izolovaně, ale v kontextu, oceňuje či naopak zpochybňuje dramaturgii toho kterého divadla, zkrátka vyjadřuje se v souvislostech - a hledačství a ochota riskovat za cenu neúspěchu je občas někomu sympatičtější než zručné rutinérství a ospalé maloměšťáctví.
A konečně, je jasné, že každý má své osobní záliby, libůstky a slabosti, které se nějak promítají do jeho psaní.
Tedy, půjde -li Švejda do Dejvic, asi bude trochu jinak naladěn, než Mikulka, půjdu-li já do Semaforu nebo do Ypsilonky, asi budu mít jiné pocity než takový Jan Kolář, dlouholetý fanda těchto scén.
Nevím, jestli to jsou předsudky, zaujatost je to určitě - a to je přece na psaní (a debatách) o divadle jedna z nejzajímavějších věcí.
Než věcně vydestilovaný popis od komisního profesionála si přečtu nadšený paján od věčného obhájce či zuřivý slint od jízlivého odpůrce.
Objektivní kritika je samozřejmě nonsens a la kulatý čtverec. Kritika je kritika a věda je věda (ta o objektivitu alespoň usiluje).
OdpovědětVymazatTo ale nezamená, že by profesionální kritrik neměl být do značné míry schopen odhlédnout od osobních apriorních odporů a zálib. Já kupř. nemám rád krimi (na rozdíl od detektivek) a sci-fi, tak na ně nechodím a nepíši o nich. ("Sword and sorcery" považuji za kýč vedměs.)
Pokud jde o zmíněný Semafor, je to pro mne generační záležitost, především ovšem do Šlitrovy smrti. Proto je pro mne velice obtížné být od té doby k němu "neztaujatý" - pořád se vnucuje kruté srovnání s tvorbou před prosincem 1968.
Shodou okolností zašel jsem kontrolně o svátcích a shlédl Levandule (velmi slabé) a Mam´zelle Nitouche - vyslovený kýč před vyprodaným hledištěm, standing ovations. Veliký smutek mě pojal, ale psát nebudu ani omylem. K nezdarům stačí mlčet (Max Brod), tím spíš, nečerpají-li z veřejných prostředků.
Podstatnější, než polemizovat s požadavkem objektivity a nezaujatosti kritiky, je odmítnout celou polaritu objektivní/subjektivní (nezaujatý/zaujatý). Jinak hrozí, že zmíněná estetická východiska a požadavky budou považovány za vskutku "vlastní", "jedinečné" a tedy "izolovaně" od onoho "kontextu", jak je podotknuto výše o inscenaci. Závěrem důsledné polemiky s požadavkem objektivity proto může být i tvrzení, že subjektivní kritika je nonsens. K v podstatě banální, ale zřejmě oprávněné kritice suchopárnosti, lhostejnosti a nudy kritiky není třeba polemika s "objektivitou".
OdpovědětVymazatKritika je samozřejmě vždy subjektivní, avšak kritik, který je zaujatý (nebo lépe: předpojatý), mě příliš nezajímá. Proč si mám číst názor někoho, u koho už dopředu odhadnu, jaký ten názor bude? Nezajímá mě přeci to, KDO referuje, ale O ČEM se referuje. Kritik, který se nedokáže odpoutat od vlastních libostí a nelibostí (který jako svůj "úběžník" nesleduje objektivitu referování), by o dané záležitosti raději neměl psát. Samozřejmě, předností u něj může být zasvěcenost - která je však zároveň provázena kritickou "ochablostí". Proto - abych byl konkrétní - s velkou rezervovaností čtu kritiky Vladimíra Mikulky na Dejvické divadlo, Vojtěcha Varyše na Jana Mikuláška, Marie Reslové na Petra Kolečka, Davida Drábka nebo Jana Nebeského, vzpomínaného Jana Koláře na Ypsilonku, Semafor či Činoherní klub nebo Vladimíra Hulce na všechy ty tvůrce se "zběsilostí v srdci". Proto se i, osobně, snažím vyhýbat referování o Davidu Drábkovi, Vladimíru Morávkovi nebo René Levínském.
OdpovědětVymazat(P.S.: na VV mi též vadí jeho "zaujatost" vůči "profesionálům", čti "akademickým" kritikům, které dehonestuje slovy KOMISNÍ či VYDESTILOVANÝ POPIS.)
Martine, ať čtu tvoji poslední větu jakkoli, stále mi vychází, že tu téměř jako vzor nabízíš postoj: „když si uvědomím, že se mi něco nebo někdo velmi líbí nebo naopak velmi nelíbí, přestanu o tom psát“. Takový přístup se mi zdá skoro stejně absurdní, jako když Petr Pavlovský o pár komentářů dál nabádá, aby se psaly kritiky výhradně na povedené inscenace.
OdpovědětVymazatP.S. A ještě jedna poznámka k úvodní tezi: mně osobně teda úplně stejně zajímá KDO recenzi píše, jako to, o ČEM ona recenze pojednává.
Vladimíre, moji větu si vykládáš špatně. Samozřejmě, že po nikom nemohu požadovat, aby o něčem přestal psát jenom proto, že se mu něco opakovaně líbí nebo nelíbí. Nebylo by však, myslím, od věci, kdyby se každý takto "zaujatý" kritik občas také nezamyslel nad tím, zdali nepřestává ztrácet kritickou soudnost, rozuměj odstup od dané věci. Hranice mezi "zasvěceným" a "málo soudným" psaním je samozřejmě neostrá, uvedl jsem však (za sebe) několik příkladů, kde si myslím, že je - směrem k "málo soudnému" psaní - překračována. Krajní variantou takového psaní pak je, když se z referujícího stává jakýsi "advoká" daného tvůrce - opět příklad: Jana Machalická a Karel Kříž či Jana Patočková a... V minulosti takovým známým kritikem byl Vladimír Mráček.
OdpovědětVymazatVáhám,
OdpovědětVymazatzda se připojit do této diskuse. Ale zdá se mi, že prvotní otázka by měla znít: K čemu je a komu má sloužit divadelní kritika? A teprv od toho by šlo odvozovat, jaká by měla být a jak a kdo by ji měl psát. Myslel jsem, že je to již dávno vyřešené, že vás to učili na školách. Žiju v domnění, že se rozlišuje vědní analýza díla (teatrologie) a kritika, jež je víceméně uměleckou disciplínou s velkým důrazem na intelektuální vklad a formulační kvality autora a jeho schopnosti hlubšího vhledu do recenzovaného díla. A že to prokázali a prokazují ti nejuznávanější čeští kritici Šaldou počínaje a Varyšem nekonče.
Pro mne je nejcennější kritik ten, který čtenáře či posluchače zajímá jak pro dílo, o kterém píše, tak pro myšlení, které nad ním dokáže vést. Mnohdy právě jeho úvahy a interpretace jsou kvalitou samy o sobě hodné četby a diskusí nezávisle na recenzovaném díle. A někdy dokonce přesahují kvality samotného díla. Takové texty jsem - v jiné umělecké oblasti - kdysi četl od hudebního kritika Jiřího Černého a čtu dnes od Pavla Klusáka. Díky nim se orientuju ve světě rockové hudby a je mi jedno, zda píší občas zaujatě a jindy spíše anaylticky či věcně.
V divadle - nemám-li psát o dávných autorech - takové pocity a zážitky mívám při četbě textů Zdeňka Hořínka a Niny Vangeli a pak v otevřených diskusích na amatérských přehlídkách, zvlášť ujme-li se slova prof. Jan Císař či Alena Zemančíková. Umějí dávat viděné do kontextů, a přitom jsou osobití, citliví, soudní a dokážou být i dostatečně kritičtí. To je - podle mne - to nejpodstatnější. Úmyslně vynechávám autory tohoto webu či autory a redaktory SaD, DN, Rozrazil Online a i-DN, ať se vzájemně nelustrujeme. K čemu to?
100% souhlas!!! Téměř každý má svou "kritikou slabinu" - divadlo či tvůrce svého srdce, jde "jen" o to, nakolik reflektovanou. V. Just je můj kamarád a vkus máme téměř identický, ale když píše o DvD, čtu to s rezervou, jakkoli patří i mezi moje oblíbená divadla. To je též důvod, proč nepíši kritiky na nepodarky umělců, které mám rád: nedokázal bych být náležitě tvrdý, tak raději mlčím, protože k těm ostatním byto nebylo fair.
OdpovědětVymazat"Kritika není ani věda, ani umění. Je to filosofování sui generis." (Václav Černý)
OdpovědětVymazatAsi sem patří i J. P. Kříž, ne? Jako by byl novým vtělením legendárního -mik- Miroslava Křováka (Lidová demokracie). "Jednotkou pochvaly v kritice je jeden mik. Kritika, dosáhnuvší deseti miků mění se v zdravici." (V. Just.)
OdpovědětVymazat