Šotkovský: O interpretaci, v které je síla

Opožděná polemika aneb Trocha teorie na léto

Divadelní prázdniny – čas bilancovat a znovu promýšlet to, co se v sezóně nestihlo. Pro mě příležitost vrátit se k debatám, které se zde strhly v březnu v úvahách kolem Racka Dejvického divadla (hlavně zde a zde). Proto, že v nich zazněly mnohé předsudky, v jejichž zajetí jsme (sebe z toho nevyjímám) při uvažování o klasických textech a jejich dnešní interpretaci, které si sice občas jako předsudky uvědomujeme, ale bez kterých se nám o určitých inscenacích těžko mluví a píše. Vybral jsem si z oné diskuse tři výroky nadivadelních kolegů, nad kterými bych se chtěl detailněji zamyslet.

(Pro pořádek podotýkám, že tento článek rozhodně není míněn jako obrana dejvické inscenace vůči kritickým výhradám – jde mi o věci obecnější.)

O intencích a tak

Prvním je hodnotící výrok Martina Švejdy „Inscenace, která nepřekračuje intence textu“, který posléze Jakub Škorpil doplnil větou „inscenace nepřekračující intence textu je jeho pouhým čtením, nikoli výkladem”.

Vezmeme-li pány za slovo, pak slovo intence označuje záměr – nikoliv záměr konkrétního autora, zde Čechova, což je něco, co je v principu nepostižitelné a odvoditelné z díla jen s jistou dávkou interpretačního násilí (a coby zejména kolega Švejda rozhodně nepovažoval za bernou minci). Ale záměr samotného textu, to, co chce text se svými vnímateli „udělat“. Interpret, který „nepřekročí intenci textu“, pak ale stále musí tu intenci rozpoznat a opětovně v jiném, tedy divadelním materiálu realizovat. Pokud jenom dostojí intenci textu formátu Racka – inu, neřekl bych, že je to zrovna málo.

A navíc – s tou intencí textu je to u dramatu ještě složitější než u prózy. Zahrnuje totiž v sobě i určitou představu o „inscenačním projektu“, která je ale (do různé míry) podmíněna dobovou inscenační konvenci. Čím déle od napsání dramatického textu, tím více hrozí, že se text stane materiálem pro jinou, inscenační intenci a bude potlačena jeho inscenace původní. Zkusme si jenom srovnat scénické poznámky k Rackovi a to jak, vypadá třebas právě Andraškova scéna v Dejvicích. Opravdu se tu jen naplňuje intence hry z roku 1896?

Za hranice textu

Ale pokračujme. Věta kolegy Škorpila tím pádem říká, že skutečný výklad musí zahrnout něco, o co původní text „neusiluje“, a rozvádí to na jiném místě téže diskuse definicí svého pojetí výkladu „jde o režijní či dramaturgický vklad přesahující to, co je již obsažené v textu, nebo akcentující jeden (většinou neobvyklý) z jeho motivů“.

Jelikož ze spojení „pouhé čtení“ je čitelné, že pro Škorpila je výklad něčím hodnotnějším, dá se vyvodit, že skutečný režisér přicházející s výkladem by měl ve své inscenaci nabídnout něco, co „v textu není“, případně položit důraz na to, co je v něm podružné a učinit z toho něco podstatného.

Na jiném místě diskuse ovšem svému rozlišování mezi čtením a výkladem sám podrazí nohy, když napíše „Za rámec textu, obvyklého výkladu či inscenační tradice čechovovských textů až na naprosté detaily nejde“. Text se zde vlastně ztotožní s jeho „obvyklým výkladem“ – za rámec textu tudíž vykročí ten, kdo přichází s výkladem „neobvyklým“.

Zní to logicky – a přitom to vychází z několika značně problematických předpokladů.

Třeba z toho, že je v textu něco automaticky, dopředu „obsaženo“, že může vzniknout inscenace, která text jenom doslovně „přečte“ – tady se vlastně dotýkáme z druhé, negativní strany krejčovsko-krausovského apriorního přesvědčení, že není třeba interpretovat, stačí pozorně číst a chápat. Bohužel, pro každého z nás je v textu „obsaženo“ něco jiného.

Nebo z předpokladu, že existuje nějaké „neakcentující“ inscenování, které převede text na jeviště, jak leží a běží a nechá jeho motivy, jak jsou. Jistěže existuje špatné, rutinní, konvenční inscenování. Ale to nevychází takřka nikdy z přílišné věrnosti autorovi, z neschopnosti „obohatit“ původní  text, „překročit jeho hranice“. Ale takřka vždy z přizpůsobování textu dopředu hotovým výkladovým a jevištním schématům, z roubování jedinečného na předpřipravená klišé. A to, tvrdím, hrozí tvůrcům, ať jdou za „rámec obvyklého výkladu“ nebo ne, ať u jejich inscenací hovoříme v duchu obvyklých kritických sloganů o „věrnosti autorovi“ nebo „výrazné interpretaci“.

Douška s citátem na závěr

A pak je tu drobná, leč symptomatická poznámka Vladimíra Mikulky (záměrně cituji právě kolegu Mikulku, který je jinak co se týče oceňování „nových čtení“ poměrně zdrženlivý), který v oné diskusi napsal: „Hlavní síla dejvického Racka určitě nespočívá v interpretaci, ale v herectví“. Provokuje totiž k otázce – jaká by ta interpretace musela být, aby v ní byla „hlavní síla“? Inu, taková, aby na ni bylo vidět.  A jsme u jádra pudla.

Ne, nebudu končit zoufáním nad zběsilostí „interpretačních dostihů“ soudobé režie, to si jistě laskavý čtenář doplní sám. Jen s dovolením připomenu slova (českého teatrologického) klasika: „Mírou hodnoty interpretačního sdělení není přesnost, správnost, adekvátnost, ani originalita, odvaha, provokativnost. Mírou hodnoty interpretačního řešení je jeho produktivita: schopnost otevřít systém dramatického textu vynalézavé a objevné divadelní tvorbě.“ (Zdeněk Hořínek)