Mikulka: V republice štěstí (Divadlo Letí)

V republice štěstí je hra docela zrádná. Dost dlouho to vypadá na cynickou legrácku o „obyčejné“ rodině, ve které to kapánek skřípe (tak trochu na způsob Rodinné slavnosti). Pak ale přijde několik dlouhých monologů, nebo spíš nedialogických pasáží, ve kterých témata velmi volně povlávají, tu a tam se vynoří cosi, co souvisí s něčím, o čem byla řeč v rodinném úvodu, a do toho se pletou oblíbená témata moderních levicových moralistů a kritiků stádně konzumního světa. Nakonec se všechno překlopí do depresivně vyznívajícího dialogu, v němž se Strýček Bob nedokáže vykroutit z toho, aby jej jeho žena nemilosrdně zatáhla do definitivního štěstí. Velmi nepohodlná hra; pro přihlížející i pro inscenátory (alespoň předpokládám). Ale má něco do sebe, a nejen onu velmi zábavnou první třetinu.

Že se diváci beznadějně ztratí, muselo být inscenátorům předem jasné. Odhaduji tedy, že otázkou bylo spíš to, co ztracenému publikum nabídnout, aby nerezignovalo a bloudilo s chutí. Odpovědí je v první řadě humor. V první třetině je to přirozené, ovšem snaha o neutuchající zábavnost je patrná i dále (a to nejen v konkrétním aranžování situací, ale třeba i v žertovných vánočních kostýmech). Vychází to docela dobře, občas se ale zdá, že důraz na legraci jde na úkor sdělení. A se sdělováním je to v téhle hře hodně komplikované i bez inscenačního rozehrávání legrácek. A za druhé je velmi jasně a důrazně vyložena závěrečná scéna, která hledačům smyslu dodatečně nabídne jakéhosi společného jmenovatele. Teta Madelaine se v ní stává ne zcela jasně pojmenovaným, přesto však výmluvným symbolem hrozivého tlaku, který s laskavou tváří a neprůstřelnou asertivitou zažene latentně zbloudilou ovečku zpátky do šťastného houfu. Vše pak vyvrcholí pseudovánoční písní se sborem ve zvukařské kabině (no jistě, kolikrát se už podobný záběr objevil v hudebních klipech): „Šťastná píseň. Naše šťastná píseň.“

Viděl jsem poslední dobou představení, při kterých jsem se bavil podstatně lépe, nebo takové, jejichž sdělení mi bylo podstatně srozumitelnější a bližší. Ale stejně jako hře, nelze ani téhle inscenaci upřít, že má navzdory všem problémům a ztrácení něco do sebe.

Více informací zde
Recenze vyjde v Lidových novinách