V zásadě stačí mít Samuela Becketta, jehož texty patří k tomu nejlepšímu, co bylo napsáno, a k tomu Lucii Trmíkovou, fenomenální herečku, a máte vyhráno. A taky že ano. Učinila tak Katharina Schmitt. Minimalistický žertík nebo performance ve dvoraně Veletržního paláce (Studio Hrdinů tak po dalších a dalších variacích, jak využít "vlastní" prostor, objevuje i jiná místa přímo v paláci - ale vlastně by se to klidně dalo hrát přímo ve Studiu) baví a fascinuje. V souladu s Beckettovým konceptem je monolog sdělovaný pouze ústy; na videu je ovšem Lucie Trmíková a i když vidíme jen její rty, zuby a jazyk, je to pořád dokonale ona. Živá herečka vlastně jen zvedá pěst proti vzduchu. A navzdory nebetyčným konstrukcím Veletržního paláce nelze odtrhnout oči od úst Trmíkové. Takže je to divadlo, kdyby chtěl někdo pochybovat...
no hele, nechci být (zase) za urputného rýpala, ale tys neměl pocit, že se v malé dvoraně zvuk rozléhá láme tak, že se chvílemi (mnoha chvílemi) dostává na hranici srozumitelnosti? Což mi teda zrovna u takového textu a tak minimalistické produkce připadalo jako celkem velký problém (I když pravda tys seděl o tři řady blíže k bedně).
OdpovědětVymazatNo pokud jde o ta ústa Lucie Trmíkové, samozřejmě jim neupírám přitažlivost, ale osobně mi tak deset minut na pozorování jazyka a studium hereččiny dentální historie bohatě stačilo.
neměl jsem ten pocit (nicméně zrovna Beckett má celkem blízko k těm případům, kdy se slovo stává pouhým zvukem a na srozumitelnosti až tak záležet nemusí, ale to sem nechci zatahovat)
OdpovědětVymazat