Ibsen je dramatik, kterého mám ze srdce nerad. Snad s výjimkou Přízraků, jeho nejméně tezovité a nejméně okatě symbolické hry. Tohle parciální příměří naštěstí nepokazila ani nová kladenská inscenace Jana Friče. Ten se sice do vousatého klasika nepustil tak zostra, jak by se dalo očekávat, docela sympatickým způsobem jej však posunul směrem od klasické „konverzace na téma“ k přepjatému expresionismu. Počínaje tím, jak celá pětice protagonistů hraje (milým překvapením jsou přesné a ostré karikatury samolibě naivního pastora a cynického plebejce v podání Tomáše Petříka a Hynka Chmelaře), přes nezvykle výrazné svícení a práci se strašidelnou nebo naopak optimistickou hudbou, až po efekty v podobě škrábanců v betonové stěně, ze kterých pomalu crčí krev. O falických objektech a spoustě dýmu ani nemluvě.
Hodně se tu ironizuje (zvláště v první půlce, jak už tak bývá zvykem), občas i docela drasticky, jádro hry ale zůstává zachováno. A co víc, Fričovi se podařilo velmi účinně vypíchnout všechny motivy, související s obelháváním sebe i druhých, všechny vzájemné viny, a naskládat je přes sebe tak agresivně, že si ve výsledku nikdo nemůže být jistý, kdo tady komu ublížil nejvíc a kdo si to za všechny hříchy minulosti vypil nejhůř. O což, předpokládám, šlo inscenátorům především. Škoda jen, že v poslední třetině už představení poněkud ztrácí tah; efektů i expresivního herectví začíná být moc, a navíc se některé opakují.
Ale i tak: velmi slušná inscenace, která neprotiřečí ani Ibsenovi ani Fričovi. Doufejme, že ani příslovečnému „normálnímu“ divákovi (i když to je trochu jiná otázka). Už jsem tu cosi na ten způsob tvrdil po Marii Antoinettě, není ale důvod nezopakovat to ještě jednou - v Kladně se poslední dobou dělá divadlo, za které by se nemusely stydět renomované metropolitní scény typu Komedie, Švandova divadla nebo Rokoka. V opačném směru by se toho k závidění našlo, obávám se, podstatně méně.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v Lidových novinách
Hodně se tu ironizuje (zvláště v první půlce, jak už tak bývá zvykem), občas i docela drasticky, jádro hry ale zůstává zachováno. A co víc, Fričovi se podařilo velmi účinně vypíchnout všechny motivy, související s obelháváním sebe i druhých, všechny vzájemné viny, a naskládat je přes sebe tak agresivně, že si ve výsledku nikdo nemůže být jistý, kdo tady komu ublížil nejvíc a kdo si to za všechny hříchy minulosti vypil nejhůř. O což, předpokládám, šlo inscenátorům především. Škoda jen, že v poslední třetině už představení poněkud ztrácí tah; efektů i expresivního herectví začíná být moc, a navíc se některé opakují.
Ale i tak: velmi slušná inscenace, která neprotiřečí ani Ibsenovi ani Fričovi. Doufejme, že ani příslovečnému „normálnímu“ divákovi (i když to je trochu jiná otázka). Už jsem tu cosi na ten způsob tvrdil po Marii Antoinettě, není ale důvod nezopakovat to ještě jednou - v Kladně se poslední dobou dělá divadlo, za které by se nemusely stydět renomované metropolitní scény typu Komedie, Švandova divadla nebo Rokoka. V opačném směru by se toho k závidění našlo, obávám se, podstatně méně.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v Lidových novinách
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme