Zkusme Morávkovu inscenaci vnímat především jako emocionální atak. Francouzská revoluce, zvláště v prvé polovině večera, se na diváky snaží valit jako tlaková vlna. Nezdržuje se "detaily", tedy tím co se říká, jde jí o to, jak se to říká. Režisér vyrukovává se svým obvyklým arsenálem: účinkující se "vlamují" do hlediště (v přízemí molo vybíhá až do poloviny řad), křičí, zní spousta zvuků (někdy opravdu dosti hlasitých), světla se porůznu rozsvěcují a zase zhasínají... Touha ovládnout a zmocnit se prostoru (i diváků) nakonec ale vychází jen napůl, přeci jen jde oproti Morávkově domovské scéně o příliš velký a akusticky nevlídný prostor, a tak se toho vlastně k obecenstvu zas tolik "nedovalí". Nicméně té snaze lze, myslím, rozumět a akceptovat ji.
Po přestávce se inscenace zklidní a pro "tradičního" diváka přichází "nejvstřícnější" pasáž: scéna z parlamentu o tom, jak se realizuje demokracie, kdy herci hovoří povětšinou neafektovaně a tak nějak normálně si mezi sebou vyměňují slova (argumenty). Poté, co se revoluce zvrtává, přichází opět emocionální útok, samotný závěr je však "státotvorně" rozvážný.
1789 se mi nezdá být takový průšvih, za jaký je, mám ten dojem, považován. Z repertoáru bych ho osobně předčasně nestahoval. Je proklamativní a demonstrativní, představuje prakticky jen obecný historický přehled než aby se nějak vztahoval k současnosti (odkazy na listopadovou revoluci jsou v něm opravdu zbytečné). Do zlaté kapličky se všemi těmi jejími funkcemi se ale vlastně docela (i když hovoří trochu jinými prostředky než na které tu jsou diváci zvyklí) hodí.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme