Mikulka: Divadlo Plzeň - čtvrtek (Apollonia)

(A)pollonie. Je mi líto, ale nevěřím.

Naivní divadlo Liberec – Kapela jede aneb Není pecka jako pecka. Na loutky se v Plzni vždycky těšívám, ale tahle Kapela mě moc nenadchla. Přesněji řečeno, nenadchla mě ani trochu, spíš otrávila. Nesoudržný výchovný příběh o rozhádané divadelní kapele, písně nic moc, herectví tzv. „loutkářské“. Tu a tam vtipný nápad na ústřední téma „homonyma“, ale kdo kdy viděl něco od Jiřího Jelínka, asi bude souhlasit, že mívá za pět minut víc nápadů a slovních hříček, než v Naivním divadle vymysleli za celý večer. Ani nemluvě o tom, že mám za sebou loutkářskou Skupovu Plzeň, kde se bylo možné opakovaně přesvědčovat o tom, že i pro úplně malé děti lze dělat divadlo, na kterém se dospělí nemusí cítit hloupě.

O skutrovské Bouři už byla řeč tady takže snad jen trochu lítostivá poznámka, že v Malém sále plzeňského Nového divadla zdaleka neměla tu atmosféru, jakou si pamatuji z Jatek78. Ale i tak, je to respektuhodný kousek. Cestou domů jsem se ještě zastavil na zeleném mužíčkovi, což je chlapík v zeleném, který chodí po pěší zóně, cpe se lidem do aut, vystavuje se do výloh obchodů a objímá náhodné chodce, kteří na sobě mají něco zeleného. Během mé půlhodinky byl nejlepší moment, kdy mužíček zavlekl sympatickou dámu středního věku do lékárny, posadil jí za dveře na židli, zul jí lodičky a v protějším obchodu je vyměnil za úplně jiné boty, které pak zmatené dámě vrátil. Mimochodem, je docela zajímavé sledovat, že ženy vesměs reagují na podobné překvapivé ataky lépe a vstřícněji než muži. Ale možná, že kdyby se na chodce vrhala nějaká zelená dívčina, bylo by to trochu jinak. V každém případě je dobře, že se Divadlo k pouličním radovánkám vrací, o festivalové atmosféře lze v Plzni hovořit jen stěží a je to škoda.

Nowy Teatr Varšava - (A)pollonia. Jedním z hlavních taháků letošního festivalu byl Warlikovského olbřímí, proslulý a evropské festivaly brázdící kousek. Můžeme tedy být rádi, že zavítal i do Plzně, určitě to nebyla levná záležitost. 

Jenže… pokud se smí o inscenaci takového kalibru napsat, že byla protivná a nedůvěryhodná, s jistou lítostí se hlásím. Banálně řečeno, nemohu se zbavit silného podezření, že si Warlikowski více než co jiného „honil triko“. Počínaje čtyřapůlhodinovou stopáží (nikdo mě nepřesvědčí, že by se to samé nedalo „sdělit“ v poloviční době, stejně jako že není zvrácené, když diváci zoufale odpočítávají minuty do konce představení). Celá první dvouapůlhodinová část, ve které byly groteskně, pokrouceně a se spoustou efektních nápadů předvedeny události plus minus odpovídající Orestei, byla jedním velkým ornamentem, který pro druhou půlku, týkající se holocaustu nic moc zásadního nepřinesl. A vlastně mi bylo nesympatické i to, jak inscenace po přestávce zacházela s ústředním tématem holokaustu – čistě racionálně chápu Warlikowského snahu být zároveň brutálně otevřený, a zároveň vše napůl ironizovat a předvádět, že to celé bylo mnohem složitější, než je zvykem říkat. Jenže i tady bylo mým převládajícím pocitem podezření – že to ten člověk dělá především proto, aby předvedl, jak to umí, jak je originální a odvážný. Nic na tom nezmění to, že si počíná po všech stránkách velkoryse a technicky zdatně. Pocity jsou to hodně subjektivní, uznávám, tím spíš, že nevím, jak se Warlikovski s tématem vyrovnává dlouhodobě, ale nezbytnou základní důvěru se mu –alespoň v mém případě – navodit nepodařilo. Bohužel. Mimochodem, je to přesně opačná situace než u Netopýra, který mi byl neméně subjektivně sympatický, a to i navzdory celé řadě racionálních výhrad.

 více na www.festivaldivadlo.cz/cs/program