Tak tohle bylo velké zklamání. Od režiséra s tak dobrou pověstí, jakou má Lukáš Brutovský, bych čekal podstatně víc. Proč se vůbec pouštět do veršované klasiky, když se herci (s čestnou výjimkou Marka Pospíchala v jedné z méně podstatných postav) nezmůžou na víc, než na mechanickou a zcela nezáživnou ilustraci textu? Hned první dějství, ve kterém Filip Čapka s Davidem Punčochářem na forbíně rozehrávají úvodní misantropický dialog, je ukázkou bezradnosti nejen herecké, ale i režijní; nápad s neustálým poponášením židle (poctivé dřevěné u Misantropa, průhledných laminátových u ostatních) je tak okatě banální, že se skoro nechce věřit, že by jim to mohlo vydržet až do konce představení – a ono vydrží. V rádoby vtipné scéně povrchních nápadníků se svému mrckování smějí jen oni sami. Když si nakonec jeden z nich po nekonečně nastavované nudě (doslova) utře nos židlí, je to přesný komentář právě viděného, pozdní ironie, která už toho moc nezachrání. A proč se, proboha, musí i tentokrát objevit to příšerné klišé „dívka skočí na muže a obejme ho nohama kolem pasu“? A tak dál, ani se to nechce popisovat.
Jasně nejpovedenějším momentem večera je finále s osamělým Alcestem, který náhle nemá před kým předvádět svou zásadovost. Slušné divadlo ale musí nabídnout podstatně víc, tím spíš, že pokud bychom se chtěli spokojit s tím, že se podprůměrné představení dobere k dobré pointě, bylo by asi lepší si jen přečíst úvahu Eriky Fischer-Lichte, chvályhodně přetištěnou v programu.
Jedna věc mi ovšem během představení opravdu vrtala hlavou: jak jen mohl Martin Švejda dospět k tvrzení, že tahle inscenace navazuje na zdejšího Hamleta. Špinarův Hamlet je – vzdor všem možným výhradám - živé divadlo s řadou kvalitních hereckých výkonů, nesené invenční režií a silnou atmosférou. Pravda, s trochu nejasným vyzněním. Prostě pravý opak nešťastného Misantropa.
P.S. Ale abych nezapomněl, jedno velké plus Misantropovi upřít nelze - kostýmy Zuzany Hudákové. Nejenže různými variacemi černé a bílé hezky a zřetelně podtrhují téma inscenace, ale dokážou si hezky pohrávat s poněkud podezřelou a lehce (nikoli však úplně) nevkusnou elegancí. Alespoň se bylo na co dívat.
Více informací o inscenaci zde
foto Ivo Dvořák
Jasně nejpovedenějším momentem večera je finále s osamělým Alcestem, který náhle nemá před kým předvádět svou zásadovost. Slušné divadlo ale musí nabídnout podstatně víc, tím spíš, že pokud bychom se chtěli spokojit s tím, že se podprůměrné představení dobere k dobré pointě, bylo by asi lepší si jen přečíst úvahu Eriky Fischer-Lichte, chvályhodně přetištěnou v programu.
Jedna věc mi ovšem během představení opravdu vrtala hlavou: jak jen mohl Martin Švejda dospět k tvrzení, že tahle inscenace navazuje na zdejšího Hamleta. Špinarův Hamlet je – vzdor všem možným výhradám - živé divadlo s řadou kvalitních hereckých výkonů, nesené invenční režií a silnou atmosférou. Pravda, s trochu nejasným vyzněním. Prostě pravý opak nešťastného Misantropa.
P.S. Ale abych nezapomněl, jedno velké plus Misantropovi upřít nelze - kostýmy Zuzany Hudákové. Nejenže různými variacemi černé a bílé hezky a zřetelně podtrhují téma inscenace, ale dokážou si hezky pohrávat s poněkud podezřelou a lehce (nikoli však úplně) nevkusnou elegancí. Alespoň se bylo na co dívat.
Více informací o inscenaci zde
foto Ivo Dvořák
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme