Můj celkový dojem z šestidílného dokumentárního cyklu Josefa Abrháma ml. Magický Činoherní klub (filmově pojatého hodně minimalisticky - především "mluvící hlavy" aktérů ČK plus ukázky z inscenací): Činoherní klub nikdy nepřekročil rámec, který jej v nejsilnějších letech 1965 - 67 (a s vrcholným Višňovým sadem z devětašedesátého roku) konstituoval - což budiž považováno nikoli za požehnání tohoto divadla, za důkaz věrnosti zvolenému stylu, ale za jeho prokletí.
Dokument jako by ukazoval postupné rozmělňování a vyprazdňování daného stylu, jeho "blednutí" a "šednutí" - až vlastně do současného, mohlo by se říct "neúnosného", stavu. Proto také, logicky, cyklus nejvíce prodlévá v prvých letech, proto je i v těchto pasážích nejzajímavější (nejvíc se mu daří hovořit o tehdejším duchu divadla), proto bere pozdější období spíš jen letmo, téměř jen jako mechanický výčet vybraných inscenací.
Divadlo procházelo peripetiemi, jež nevyvěraly jen z ryze uměleckých příčin. Ba právě naopak: tou klíčovou, vnější, událostí, jež se podepsala na dalším vývoji ČK, se stal nástup normalizačního režimu. Divadlo, jak trefně poznamenal jeden ze vzpomínajících, bylo "rozkulačeno" zevnitř. Po krizovém období v sedmdesátých letech se nicméně (jakž takž) "dalo dohromady", "utvrdilo" se (v osmdesátých letech) ve svém stylu a dále jej nějak udržovalo.
Krize v souboru, snahy o proměnu stylu, o nějaký posun, cyklus dokumentuje spíš jen v náznacích, příliš je nerozebírá; nesnaží se rozkrýt, kdo měl či má v souboru jak silné slovo; to si divák musí jen domýšlet.
Člověka při sledování Magického Činoherního klubu nemůže nenapadnout až kacířská otázka: nebylo by vlastně lepší, kdyby Činoherní klub na začátku sedmdesátých let potkal stejný osud jako Divadlo za branou?
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme