Švejda: Jako břitva (Němcová) (Národní divadlo)

Figura Boženy Němcové je v inscenaci Štěpána Pácla (samotný text Lenky Lagronové jsem nečetl) spíš než objektem zájmu jen jakýmsi vehiklem: v prvé části večera tématu "uvědomování se ženy", v druhé tématu "češství". Jak prvé, dalo by se říct vzorně feministické, tak druhé, ponejvíce disputační, polovině je společná tezovitost: to, co se na jevišti děje, šustí papírem, je předvídatelné - skutečně dramaticky to nepulsuje. Páclova režie, (pro mě libě) tíhnoucí k čistotě tvaru (sošný projev herců, dbaní na dramatiččino slovo, vzdušná monumentalizující scénografie), se pak ale stává jen jakousi sterilní omalovánkou - a "život" se do inscenace dostává jen když se režie od tezovitosti odpoutá nějakým silným scénickým obrazem (židle "vlající" v prostoru), básnickou "odbočkou" dramatičky či některými hereckými vstupy - nejvíce zemitou razancí Gabriely Mikulkové v roli služky Majdy a civilností a přitom psychologickou přesností Davida Prachaře v roli Němce. ("Čechovovská" rovina textu, rozehrávající četné vztahové peripetie figur, bohužel za dané konstelace zůstává jen v podružném pozadí.)