Novou inscenaci Krepska na motivy knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem zřejmě inspiroval způsob, jímž Lewis Carroll zachází s jazykem. Jeho větné konstrukce znepokojují tím, že sice formálně naplňují gramatická pravidla, ale nedávají tak docela smysl, spíše se vegetativně rozrůstají. Někdy se ukáže, že slova, která je tvoří, neodkazují k žádným pevně vymezeným pojmům, jindy se věty skládají v logicky neuchopitelné celky.
Pocit ztráty pevné půdy pod nohama, jaký se může zmocnit čtenáře Carrollova díla, zažívá Alenka v inscenaci Edgar´s Echo. Z počátku scéně dominuje velký sekretář s úhledně uspořádanými zásuvkami v několika řadách, postupně však do prostoru prorazí ze všemožných otvorů květiny, které nakonec nenávratně rozruší její původní uspořádání. Proměny jevištního světa se promítají i hluboko do Alenčina vnímání a tělesnosti. Její prožitek dobrodružství se často mění v úzkost a vztek. Rostliny ji někdy obrůstají, jindy má ona sama pocit, že se stala květinou, když náhle zjišťuje, že velmi dlouho seděla s nohama zabořenýma v květináči. Dospívá a děsí ji ona nečekaně plodná a zcela neukázněná „ženská“ intuitivnost, která se jí zmocňuje.
Herecká stylizace, v níž se každé gesto rozvíjí v pomalu po sobě následujících fázích, spolu s nakřáplým snově laděným ženským zpěvem v podkresu, podtrhují tajemnou atmosféru celku. Ne všechny scény ale doopravdy dráždí zvědavost. Velký prostor poskytla režisérka Linnea Happonen postavě Charlese Dodgsona (Carrollovo vlastní jméno) v roli jakéhosi průvodce představením. Není skoro vůbec jasné, jaký pro něho mají události význam, ale ani jeho odstup od dění není dost vymezený. Snad právě z této koncepční nedomyšlenosti vyplývá, že formálně precizní stylizace scén, v nichž Dodgson figuruje, vyznívá často prázdně.
Pocit ztráty pevné půdy pod nohama, jaký se může zmocnit čtenáře Carrollova díla, zažívá Alenka v inscenaci Edgar´s Echo. Z počátku scéně dominuje velký sekretář s úhledně uspořádanými zásuvkami v několika řadách, postupně však do prostoru prorazí ze všemožných otvorů květiny, které nakonec nenávratně rozruší její původní uspořádání. Proměny jevištního světa se promítají i hluboko do Alenčina vnímání a tělesnosti. Její prožitek dobrodružství se často mění v úzkost a vztek. Rostliny ji někdy obrůstají, jindy má ona sama pocit, že se stala květinou, když náhle zjišťuje, že velmi dlouho seděla s nohama zabořenýma v květináči. Dospívá a děsí ji ona nečekaně plodná a zcela neukázněná „ženská“ intuitivnost, která se jí zmocňuje.
Edgar´s Echo nabízí kolísavý divácký zážitek – intenzivní napojení na jednu scénu snadno vystřídá nedůvěra ve smysluplnost té následující. Do hloubky mířící psychologicko-filozofický základ inscenace sice nevyzní v plné síle, ale zůstává čitelný, protože má silnou divadelní podstatu. Každá Alenčina proměna je spojená se jedinečnou atmosférou a vyzní tedy mnohem výrazněji než vzájemně si podobné „povšechně tajuplné“ scény s Dodgsonem.
BARBORA ETLÍKOVÁ
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme