Pokud neznáte Aischylovu Oresteiu, ale znát byste chtěli a nechce se vám ji číst, je Antická Štvanice docela dobrá příležitost. Přehledně a zkráceně odvypráví příběh, v kostýmech sice víceméně moderních, ale v podstatě bez zásadních změn. Dokonce včetně závěrečného sporu mezi starší a mladší generací božstev a výkladu o nadřazenosti mužů ženám, což je nutné trochu zironizovat, protože už by to dnes znělo příliš nepřijatelně.
Potíž je v tom, že pokud čekáte od plenérové inscenace hry tohoto typu něco víc, než převyprávění nadčasového příběhu, můžete být poněkud zklamaní. Ať už si pod tím „víc“ představujete cosi site-specifického (hraje se na několika místech, ale s výjimkou závěrečné scény umístěné doslova na zeď funkcionalistické kavárny, to nic moc oslnivého není), zásadní dramaturgický vklad či aktuání přesah (nic takového zřejmě ani nebylo cílem), výrazné divadelní obrazy či režijní nápady (v tomto ohledu se inscenace spoléhá na samozřejmá, nabízející se řešení, občas doplněná vnějškovými efekty na způsob příjezdu Pallas Athény v americkém armádním Jeepu) a nebo třeba skvělé herecké výkony (hrálo se v lepším případě solidně, v horším snaživě, v obou případech s oscilacemi mezi deklamací a civilním herectvím). Představení plyne hladce, dvě a půl hodiny docela uběhnou, zvláště za hezkého večera, na který jsem měl při úterní repríze štěstí – ale vlastně se za celou tu dobu nestane nic neočekávaného, nic natolik silného, aby se to po pár dnech nevykouřilo z hlavy. Slušně udělaná ostrovní antika, nic víc, nic míň.
více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda
Potíž je v tom, že pokud čekáte od plenérové inscenace hry tohoto typu něco víc, než převyprávění nadčasového příběhu, můžete být poněkud zklamaní. Ať už si pod tím „víc“ představujete cosi site-specifického (hraje se na několika místech, ale s výjimkou závěrečné scény umístěné doslova na zeď funkcionalistické kavárny, to nic moc oslnivého není), zásadní dramaturgický vklad či aktuání přesah (nic takového zřejmě ani nebylo cílem), výrazné divadelní obrazy či režijní nápady (v tomto ohledu se inscenace spoléhá na samozřejmá, nabízející se řešení, občas doplněná vnějškovými efekty na způsob příjezdu Pallas Athény v americkém armádním Jeepu) a nebo třeba skvělé herecké výkony (hrálo se v lepším případě solidně, v horším snaživě, v obou případech s oscilacemi mezi deklamací a civilním herectvím). Představení plyne hladce, dvě a půl hodiny docela uběhnou, zvláště za hezkého večera, na který jsem měl při úterní repríze štěstí – ale vlastně se za celou tu dobu nestane nic neočekávaného, nic natolik silného, aby se to po pár dnech nevykouřilo z hlavy. Slušně udělaná ostrovní antika, nic víc, nic míň.
více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme