Švejda: Cinéma Bizarre (BodyVoiceBand - Jatka 78)

Hudebně-pohybová revue BodyVoiceBandu, s živým hudebním doprovodem, má následující příběhový rámec: majitel videopůjčovny nerad pouští do svého obchodu zákazníky a je nejspokojenější, když si videokazety může pouštět sám; lidé - nejrůznějšího typu (ať již "reální" či ti, kteří "ožívají" na základě pouštěných videokazet) - se mu tam však přesto zjevují a povstávají z toho nejrůznější situace, které jsou vyvolané písněmi, pocházejícími z nejrůznějších filmů (v rozptylu Četník ze Saint Tropez až Městečko Twin Peaks).
Ta, škála, na níž se produkce takového typu může nacházet, může být hodně široká. Jednotlivá čísla (neboť inscenace je víceméně sledem jednotlivých výstupů) mohou být vskutku syntetickými útvary (v dokonalém hudebním, pěveckém i hereckém provedení), každé může mít vlastní, svébytný příběh, může v něm být sto a jeden nápad -  a nebo také, na druhém kraji spektra, může jít o čísla, která si vystačí s jedním dvěma nápady, ve kterých se třeba jen zpívá (v parametrech "hereckého" zpívání) píseň, jež je doprovázena jednoduchou ilustrativní akcí (odkazující třeba k filmu, z níž píseň pochází).
Cinéma Bizarre se pohybuje spíš na tom druhém pólu spektra. Nápadů se jí moc nedostává. Uveďme příklad: Tereza Krippnerová hezky emfaticky přepálí píseň Whitney Houston I Will Always Love You a Vojtěch Bartoš jako její "osobní strážce", překvapený, co se to po něm chce, na to vyjeveně kouká - jenže u této výchozí komické situace to také celou dobu zůstane a žádný další nápad k tomu nepřibyde.
Tak si říkám, že když už se divadelníci rozhodnou pustit do takového útvaru, měli by třeba pro inspiraci zhlédnout inscenaci Effi Briest hamburské činohry, která byla k vidění na loňském Pražském divadelním festivalu německého jazyka - aby před sebou měli nějaký úběžník.
Cinéma Bizarre má parametry takového "večírku pro kamarády".