Etlíková: Moje malá úchylka (A studio Rubín)

Čtyři postavy přijaly pozvání na večeři, aby se zbavily jistých utajovaných, ale dlouhodobě vyčerpávajících problémů. Ocitají se ve světě, který jako by existoval jen proto, aby se v něm mohly neustále odhalovat nové dosud neznámé vztahy a zápletky. S postavami a situacemi se tu nakládá jako s materiálem, z něhož herci stavějí klaunsky laděné, hravé scény. Stačilo by málo a dalo by se říct, že je jejich jediným smyslem diváky rozptýlit. Lze je nicméně vnímat jako propracované metafory různých stránek bulváru.

Kouzelník Jana Ciny sice vůbec neumí kouzlit, ale pokaždé, když sebevědomě „prodává“ pointu (ne)triku, na jeho publikum to zapůsobí. Paralelou může být bulvární praxe odkrývat „třinácté komnaty“ celebrit, které bývají tak banální a odhadnutelné, že je s podivem, jak mohou tolik čtenářů stále překvapovat. O kouzelníkovi snad nejpřesněji vypovídá scéna, v níž změní pohlaví. Jeho výrazně stylizované pokroucené držení těla nikdy nepůsobilo mužsky, proto lze při nepatrné změně chování snadno přistoupit na to, že jde o ženu. Opět se mu povedlo zapůsobit, aniž by ho to něco stálo.

I další dvě postavy zapadají do pokrytecky laciné atmosféry. Na první pohled seriózní organizátor Petra Vančury sice vystupuje uhlazeně, nutkavě ale přitom vykřikuje sprostá slova. Nemá pod kontrolou podvědomé pudy ani událost, kterou pořádá. Zdá se, že se jen zuby nehty snaží udržet společenských stereotypů a klišé, aby nevybočoval. Pointy kouzelníkových „triků“ baští i s navijákem, jako by byl líný samostatně myslet.

Žena Hany Vagnerové se sice musí neustále vyrovnávat s chronickým samovolným orgasmem, ve společnosti ostatních se ale chová tak, že se s ní lze snadno ztotožnit jako s jedinou „normální“ postavou. Na (ne)triky kouzelníka se dívá skrz prsty, úchylky, o nichž vyprávějí ostatní postavy, jí připadají divné. V situaci se však podezřele dobře vyzná a děj odhalí, že je její domnělá přirozenost jen dokonale osvojenou neupřímností.

Úlisnou tvář bulváru pak lze přirovnat k plastickému chirurgovi Andreje Poláka, otevřeně a sladce vystupující postavě. Divné je na něm „jen“ to, že vášnivě rád sešívá různé kusy těl. Nechápe, jak by někdo mohl toto experimentování neocenit. Když zůstane na jevišti sám s hromadou mrtvých těl, stává se zhmotněním lásky v „Aha!“ pojetí. S rozkoší láskyplným tónem vypočítává, v jakých kombinacích lze přišít části těl dohromady, což připomíná nekonečný výčet zpráv „kdo s kým“, „jak velká prsa“ se dala dohromady s „jakým střihem vlasů“.

Atmosféra sklepního prostoru Rubín spojuje mainstream se společenskou kritikou, humor tu bývá mnohdy bulvární i chytrý zároveň, obsazení hvězdné, hraje se „na publikum“ a často přesně. V Mojí malé úchylce se zhmotňuje to lepší z rubínovské osobitosti, přestože neuplyne minuta, aby publikem neotřásl výbuch smíchu nad nějakou „sprosťárnou“.

foto Zuzana Bönisch

info o inscenaci zde