Mikulka: Dům v jabloních (Pomezí)

Nahoru po schodišti dolů

Ty strmé schody z haly do prvního patra jsem během zhruba dvou a půl hodin vyklusal tam a zpátky asi čtyřicetkrát. Ale nutno říci, že to nebyla nadarmo vynaložená námaha. Oproti předcházejícím projektům Pomezí je Dům v jabloních o poznání divadelnější, srozumitelnější (nebo snad přesněji řečeno, usledovatelnější) a celkově sevřenější. Pro návštěvníka imerzivního představení zcela typická frustrace typu „někde se děje něco zajímavého a já to už zase nestíhám“ byla tentokrát o poznání méně intenzivní. Ale možná si jen začínám zvykat.


Funkcionalistická Winternitzova vila je v porovnání s domem na Florenci nebo zahradou usedlosti Mazanka hracím prostředím relativně komorním a omezeným, navíc se tentokrát inscenátoři viditelně více soustředili na samotný příběh a jeho postavy než na výtvarnou stránku. Základní prvky stylu nicméně zůstaly zachovány, diváci-hosté zevnitř sledují tajemný příběh s otevřeným koncem (v tomto případě téměř detektivní), do kterého lze postupně a docela dobrodružně pronikat. Skládání střípků informací bylo tentokrát vylepšeno časovými smyčkami, ve kterých se dění pohybovalo, a také čímsi na způsob refrénů: skupinka sedmi účinkujících se víceméně pravidelně scházela dole v hale, kde předvedla stále nervóznější a podrážděnější verzi začátku jedné hodně nepovedené domácí vernisáže.

Mimochodem: zahrané to bylo už na první repríze velmi suverénně. Je vidět, že parta kolem Pomezí už má s tímto typem produkcí dostatek zkušeností, účinkující se nenechají zaskočit nezbytnými improvizacemi při odpovědích na otázky od diváků-hostů, umí si své hloučky pěkně povodit i napnout, a přitom zcela samozřejmě drží figury. Tentokrát to všichni měli usnadněné tím, že základní typy z lepší prvorepublikové společnosti byly na začátku vcelku jasně dané, komplikovat a znejisťovat se začaly teprve postupem doby. Svůj význam ale měly i zdánlivě přehlédnutelné detaily, třeba to, jak zpočátku bezstarostná dobově popová hudba postupně nabírá na hrozivosti.

Z pokladnického hlediska je ovšem imerzivní divadlo nápad k nezaplacení: představení, na které můžete jít klidně třikrát, a pořád je co objevovat, po čem pátrat a čím být překvapen. Kterýžto přístup k věci, zcela nezištně, nutno dodat, docela doporučuji. Sám bych se rád zašel podívat ještě jednou, konec konců i proto, abych napravil špatný dojem, který jsem zanechal poněkud nevhodným společenským oděvem (výzvu k zachování dress codu jsem si bohužel přečetl, až když už bylo pozdě).

více informací zde 
foto Facebook

O inscenaci jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava v úterý 17.4 ráno po osmé a psal o ní ve Světě a divadle 4/2018