Švejda: Být cool v českém divadle

Začnu vzpomínkou na prvou polovinu devadesátých let, kdy jsem začal intenzivně chodit do divadla, Vybavuji si, jaké novum a potěšení pro mě znamenal přístup bratří Formanů, Buchet a loutek či "Vondráčkovy" skupiny z DAMU (usadivší se posléze v Dejvickém divadle) k divákům. To, jakým způsobem navozovali, už třeba před samotným začátkem představení, pocit domácké, bezprostřední atmosféry; jak rušili "čtvrtou stěnu" a přiznávali divadelnost produkce - aby v nás vzbudili důvěru, pocit, že se není "čeho bát". Věřím, že to byla i reakce na činoherní produkce velkých domů, poznamenaných komunistickou vylhaností. Snažili se být cool - aby působili věrohodně, autenticky.

Dnes je, zdá se mi, onou nejvíc cool figurou českého divadla Michal Hába. Zdárný a svébytný žák německého divadla a hipster č. 1 - řekl bych - domácího divadla. Jeho inscenace hrají s diváky zcela otevřenou hru: žádná iluze, divadlo vzniká tady a teď, nepřetržitý proud zcizujících komentářů, intelektuálního "závorkování" - hlavně se nebrat vážně, něco nepředstírat. V jeho divadle se, obrazně řečeno, musí nejprve všechno maximálně "zchladit" - a teprve pak sdělení (a emoce), které chce divákům nabídnout, může působit přesvědčivě. I on hraje s diváky - tak jako mí oblíbenci z devadesátých let - rovnou hru. Byť jiným způsobem a v jiných kulisách. A to se cení.

(K úvaze mě přivedl především zážitek z Hábovy inscenace Sezuan, přesněji způsob, jakým pojal přestávku, během níž zároveň probíhá svatba Šen Te: diváky (prostřednictvím herců) pozval na scénu, aby si dali vínko, zakouřili, případně i zatančili. Bylo to uvolněné, cool - a dilematplná cesta hlavní hrdinky poté mohla pokračovat.)