Mikulka: Dopisy Olze (Divadlo v Dlouhé)

Sen v normalizačním kriminále

Dopisy Olze jsou „výroční inscenací“ k 17. listopadu a zároveň jakýmsi divadelním dvojčetem nedávno uvedeného Snu v červeném domě (o tom jsme na Nadivadle psali tady a tady). Hraje se v těch samých kulisách, a velmi podobná je inscenační metoda, která k nedramatickému textu dodává divadelní obrazy a hudbu. Samozřejmě s jedním podstatným rozdílem: dětské vzpomínky jednotlivých herců nahradily dopisy Václava Havla z normalizačního kriminálu.



SKUTR se soustředí především na privátní rozměr této korespondence. Inscenace vcelku očekávatelným způsobem Havla vlídně ironizuje, ať už nápodobou jeho charakteristické dikce nebo refrénovitým zdůrazňováním pedantských rad manželce, typicky ohledně natírání plotu na Hrádečku, pod tím ovšem samozřejmě prosvítá hluboký vztah. Tu a tam – rovněž vcelku očekávatelně – dojde i na dopisy, které ukazují vězeňskou beznaděj nebo naopak autorovu intelektuální pronikavost a neokázalé hrdinství. Vzdor pramalé originalitě je to vcelku kultivovaná a výmluvná zpráva z hloubi normalizačního nečasu – škoda, že tečku obstará protivně kýčovitá scéna s instantně dojemnou hudbou a patetickým odchodem protagonisty kamsi dozadu do efektně prosvěcovaného dýmu.



Co do samotného divadelního zpravování se ovšem ukazuje, že nevýraznost, kterou trpěl Sen v červeném domě, může pro SKUTR představovat trvalejší problém. Nebo přinejmenším problém v inscenacích, ve kterých se nelze opřít o příběh či dramatické situace. Ani tentokrát se totiž nedaří přijít se skutečně silnými scénickými obrazy, které by dokázaly text umocnit, zůstává u více či méně povedených ilustrací. Typický je ústřední obraz basy jakožto hudebního nástroje a zároveň symbolu vězení: baskytary a kontrabasy procházejí celým představením, ale vyhlíží to poněkud mechanicky, jako nápad, se kterým si tvůrci nevěděli tak docela rady. Ve Snu mi utkvěla v paměti závěrečná scéna s hangdrumem a pingpongovými míčky, z Dopisů Olze si nejspíš budu pamatovat „chválu čaje“ s hořícími čajovými sáčky, které nepravděpodobně vzlétají vzhůru. Jenže to je výjimka, takových obrazů se objevilo jen pomálu (a navíc je to spíš drobnička na okraji).



Pokud bychom chtěli skončit optimisticky, lze napsat, že v porovnání se Snem v červeném domě je nová inscenace nepochybně silnější a hlouběji založená. Je zřejmé proč: jakkoli se poněkud problematická inscenační metoda nezměnila, tentokrát ji v Dlouhé použili na textovou předlohu docela jiné váhové kategorie, než jsou neurčité vzpomínky z mládí.

P. S. A vlastně ještě jedno pozorování jako příspěvek do nedávné debaty, ve které jsme se s Janem Šotkovským neshodli na tom, jak bývají v divadle vnímány banality (tady). Tentokrát premiérové publikum ocenilo potleskem na otevřené scéně pouze dva výstupy. V tom prvním Jan Vondráček s rohlíkem v puse a s vyvalenýma očima zazpíval Proč bychom se netěšili a pak si prstem dloubal zbytky rohlíku z úst. V té druhé žertovnými grimasami a posunky parodoval Jiřího Němce (poté, co se Havlovi ve snu zdálo, že Němec přiměl Olgu k přestavbě Hrádečku).

více informací o inscenaci zde
Foto Pavel Hejný