Mikulka: Návštěva (Národní divadlo - Nová scéna)

Tanec na palubě Nové scény

Fričova a Haklova (opravdu myslím, že v tomto pořadí) Návštěva je inscenace, která důsledně a přitom s evidentním potěšením klame tělem. Tváří se vesele, ostatně téměř po celou dobu veselá je, a přitom to bylo jedno z nejdepresivnějších divadelních představení, jaké jsem poslední dobou navštívil. Návštěva se taky tváří, že pojednává o konci světa, a přitom je  přinejmenším ve stejné míře výrazem děsu z čehosi, co by snad bylo možné nazvat „osobním krachem“. Nebo že by se tu hrálo o krachu světa, jak ho známe, viděném skrze černé brýle krachu osobního? Jednoznačné to v žádném případě není, což je konec konců explicitně vyřčeno v jedné ze  zcizovacích poznámek do diváků: "Stejně v tom každý uvidí, co bude sám chtít."



K nechutnosti přežraný svět tu zastupuje čtveřice zestárlých herců, nedávných krasavců a idolů žen, dnes spíš vystavujících na odiv neforemné pupky. Všeobecnou zkázu a neuchopitelné nebezpečí zas připomíná nebezpečný asteroid, o kterém se dají spřádat nekonečné konspirativní teorie - stejně jako třeba o naší nedávné postkomunistické minulosti. Frič si současně dává záležet na tom, aby to celé bylo velmi osobní, takže padnou i úplně konkrétní narážky třeba na hereckou minulost Ondřeje Pavelky či nehezká hudebnická léta Davida Matáska. A ve stísněném finále je hlouček znejistělých diváků vyveden na jeviště, kde se jim nabídne pohled do „prázdné tlamy“ hlediště Nové scény. Pocit „dneska hrajeme o sobě a o tom co nás děsí“ je tak zdůrazněn ještě více.



Chabou protiváhu odpudivé mužské společnosti (kromě výše zmíněných to jsou ještě David Prachař a Saša Rašilov) tvoří jediná žena (Tereza Vilišová), postava na rozdíl od pánů velmi pohledná, přitom ale nenávratně „použitá“, ať už v důsledku nejistoty, zmatku, alkoholu nebo zásluhou bizarního kostýmu pečeného kuřete, který ji odlidšťuje do podoby groteskní kořisti. A samozřejmě: v souladu s titulem to všechno nese formální rysy návštěvy. Diváci nejprve projdou zákulisím, poté v party stanu, umístěném přímo na jevišti, zírají na podivné předávání jakési literární ceny a pak nekonečně dlouho sledují žvanění čtveřice přežírajících se, opíjejících se a rozpadajících se herců. Režie nevynechá žádnou příležitost zavtipkovat, často docela dětinským způsobem (nepochybuji o tom, že to je záměr), přitom je ale více než zřejmé, že se pobavení diváci ocitají v pozici někoho, kdo sleduje příslovečný tanec na palubě potápějícího se Titanicu. Zbývá si jen pro sebe rozhodnout, co si pod dotyčnou lodičkou budeme představovat, a také zda si připustíme, že by se taky třeba mohla potápět i s publikem. V každém případě to je silný kousek, a také velmi milé překvapení, že se něčeho takového dopustilo právě Národní divadlo.

Více informací zde
Foto Patrik Borecký