Inscenace režisérky Kamily Polívkové začíná velmi nadějně. Diváci přichází postranním vchodem přímo na jeviště, kde už je připraven slavnostní raut k oslavám stého výročí republiky, jež představení rámují. Chvilku se nezávazně konverzuje, poté začne konferenciér v podání Petra Vančury vychvalovat své schopnosti, ale hlavně bohatý program, který byl ke zvláštní příležitosti připraven. Je to celé nenásilně vtipné, Vančura působí spontánně, reaguje na „hemžení“ na jevišti, zároveň ale ironizuje obsesi v adorování dávno zaniklého státu.
Diváci se poté odeberou na svá místa a na jevišti zůstane osamocený Stanislav Majer. Jeho monolog je plný abstraktních úvah o vnímání chodu dějin, jejichž východiskem je verš anglického básníka Samuela Taylora Coleridge: „Světlo, které nám dává zkušenost, je lampa upevněná na zádi.“ Přiznám se, že se mi na ten proud slov nedařilo nijak napojit, ať už emocionálně nebo intelektuálně. Hlavní problém vidím v samotném textu Davida Zábranského, který je nesmírně abstraktní, odtažitý a plný planého filozofování. Režisérka Polívková se sice snažila inscenaci rozpohybovat a Majer na jevišti provádí psí kusy (myšleno doslova, jelikož se na chvíli promění v psa a výstup zakončí destrukcí zbytků dortu ve tvaru Československa, který byl součástí vstupního rautu), tempo této části inscenace však přesto nezadržitelně upadá.
Vysvobození přináší příchod Michala Nogy reprezentujícího slovenskou část bývalého státu. Vysoký Majer a malý Noga už na pohled ztělesňují klišé o Slovensku jako menším bratru Česka, ironický nadhled nechybí ani operní árii o společných dějinách. Potom se však Noga postupně vytratí a inscenace se vrací k poněkud zacykleným filozofickým úvahám. Končí se historkou o filozofovi Friedrichu Nietzschovi, která umožní přivést na jeviště živého koně. Je z toho vizuálně docela silný jevištní obraz, jehož spojitost s celkem ale není právě nejzřetelnější.
Celkově docela zklamání, možná jsem ale měl přehnaná očekávání. Předchozí práci podobného autorského týmu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny totiž považuji za jednu z mála současných politických inscenací, která jen nehladí své diváky po srsti.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto Martin Špelda
více informací zde
Diváci se poté odeberou na svá místa a na jevišti zůstane osamocený Stanislav Majer. Jeho monolog je plný abstraktních úvah o vnímání chodu dějin, jejichž východiskem je verš anglického básníka Samuela Taylora Coleridge: „Světlo, které nám dává zkušenost, je lampa upevněná na zádi.“ Přiznám se, že se mi na ten proud slov nedařilo nijak napojit, ať už emocionálně nebo intelektuálně. Hlavní problém vidím v samotném textu Davida Zábranského, který je nesmírně abstraktní, odtažitý a plný planého filozofování. Režisérka Polívková se sice snažila inscenaci rozpohybovat a Majer na jevišti provádí psí kusy (myšleno doslova, jelikož se na chvíli promění v psa a výstup zakončí destrukcí zbytků dortu ve tvaru Československa, který byl součástí vstupního rautu), tempo této části inscenace však přesto nezadržitelně upadá.
Vysvobození přináší příchod Michala Nogy reprezentujícího slovenskou část bývalého státu. Vysoký Majer a malý Noga už na pohled ztělesňují klišé o Slovensku jako menším bratru Česka, ironický nadhled nechybí ani operní árii o společných dějinách. Potom se však Noga postupně vytratí a inscenace se vrací k poněkud zacykleným filozofickým úvahám. Končí se historkou o filozofovi Friedrichu Nietzschovi, která umožní přivést na jeviště živého koně. Je z toho vizuálně docela silný jevištní obraz, jehož spojitost s celkem ale není právě nejzřetelnější.
Celkově docela zklamání, možná jsem ale měl přehnaná očekávání. Předchozí práci podobného autorského týmu Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny totiž považuji za jednu z mála současných politických inscenací, která jen nehladí své diváky po srsti.
LUKÁŠ DUBSKÝ
foto Martin Špelda
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme