Mikulka: Persony (Divadlo Na zábradlí)

Bergman téměř hororový

Bergman slaví stovku, Zábradlí šedesátku a výsledkem je inscenace Persony, ve které osvědčený tým Mikulášek–Viceníková–Cpin vyvolává postavy z několika snímků slavného švédského filmaře. Především ty, které se navzájem trápí, spíš psychicky než fyzicky (i když dojde i na rány), případně se pouští do sebezničujících duelů. Což ostatně zřetelně předznamená prolog, ve kterém se mladý muž vrhne – s přímým odkazem na Sedmou pečeť – do šachové partie se smrtí, s osudem nebo snad jen s neproniknutelně tajemným cizincem. Útěšné konce tu jistě nečeká ani bezhlavý optimista.



Nejsem bergmanovský znalec, příslušné filmy jsem viděl kdysi dávno a podrobné porovnávání tak přenechám kompetentnějším (má-li tedy něco takového vůbec smysl). Konstatovat však lze, že na Zábradlí hrají hodně zhuštěně, jednotlivé scény se prolínají (jakousi kostru tvoří Scény z manželského života) a co do výrazu se důkladně tlačí na pilu. Což je nepochybně záměr: niterné vášně často vyústí až do temné grotesky, herci  sahají ke stylizovaně křečovitým grimasám, jako kdyby v některých situacích přestávala stačit slova a „obyčejná“ mimika.

Když to vychází, lze na  jevišti skutečně sledovat drtivé partnerské (či rodinné) peklo, občas ale zvolený přístup vyznívá až moc názorně. Pokud se všechny karty ocitnou na stole moc brzy, nebývá to obvykle ku prospěchu. Konkrétně mám na mysli třeba výstup dominantní matky s ukřivděnou dcerou z Podzimní sonáty, který sice začne skvělým obrazem děsivého matčina stínu na zadním prospektu, dál už ale pokračuje trochu jednotvárnou hereckou expresí. Mimochodem, onen stín a další podobné efekty se neobjevil pouhou náhodou, celková nálada představení má místy docela blízko ke klasickému filmovému hororu.



Postupně se také potvrzuje, že bergmanovským příběhům nijak zvlášť nesedí příliš okatá ironie, ať už herecká, jako ve Scénách z manželského života, nebo zvnějšku dodaná v předělech, ve kterých účinkující „navážno“ přehrávají tematicky odpovídající hudební pitomosti (asi nejkřiklavější to bylo v případě zařazení dementního hitu Hany Zagorové Maluj zase obrázky). Vzdor důsledné a všudypřítomné přepjatosti se tak nakonec trochu paradoxně ukázalo, že nejsilněji vyznívají ty pasáže, ve kterých se hraje tlumeněji a spoléhá se více na slova, než na expresivní výraz. Třeba (téměř) titulní Persona, ve které se zprvu banálně a pak drásavě utkává slavná herečka se zdánlivě puťkovitě hloupoučkou dívenkou.



Upřímně řečeno, nemyslím, že Persony jsou adeptem na kasovní trhák nebo na inscenaci roku. Navzdory jisté polovičatosti se však jedná o nepochybně respektuhodný pokus prozkoumat – tentokrát s plnou vážností - území, po kterém se na Zábradlí dosud pohybovali pouze ve skrytu za vcelku bezpečnou maskou grotesky a ironické klaunérie.

více informací o inscenaci zde
foto web DNZ