Inscenace má podobu "naživo dabovaného" filmu. Děj se odehrává na plátně a čtyři herci (plus muzikant) na jevišti jednak hovoří za postavy ve filmu a jednak vytvářejí doprovodné zvuky. Taková vymyšlenost by ovšem sama na celou inscenaci nestačila - důležitější je, že film je suverénně, profesionálně, nesnímán - pohrává si s noirovými, dokumentárními ("homevideo") či různě experimentálními postupy; kamera vynalézavě střídá úhly pohledu, herci hrají decentně, záměrně "staticky" atd. Horrorová povídka E. A. Poea pak Čermákovi slouží jako východisko k sondě do života dnešních Sudet, Jde o velice šťastné spojení. Prostřednictvím neostré hranice mezi životem a smrtí, provázanosti současnosti a minulosti (a navrch ještě genderové neukotvenosti postav) Čermák především poukazuje - užitečně nikoli smrtelně vážnou, ale odlehčenou, ironizující optikou - na Sudety (zde konkrétně oblast Jesenicka) jako na místo, kde minulost stále působí a nelze se s ní vyrovnat jen tak nějakou "tlustou čarou".
Přímý dokumentarismus (zpovědi místních obyvatel) i potřebu dovyprávět Poeův příběh až do konce (a nenechat tak divákům větší prostor k vlastnímu domýšlení) bych v inscenaci oželel. I tak jde ale letos o nejvydařenější počin Depresivních dětí.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme