Švejda: Bratr spánku (Švandovo divadlo)

Inscenaci Dodo Gombára Bratr spánku, jevištnímu ztvárnění stejnojmenného románu Roberta Schneidera v adaptaci Kateřiny Tučkové, dobře charakterizuje následující skutečnost: místo klíčové (romantické) scény předlohy, společné cesty Eliase a Elsbeth do města, při které hrdina promarní příležitost projevit své životní lásce, co k ní cítí - a tím o ní definitivně přijde, zařadí režisér scénu Eslbethiny svatby s Lukasem, ve které se sděluje, jak vesničané s postupujícím večerem ztráceli jakékoli zábrany.

foto Alena Hrbková

Předmětem Gombárova zájmu je především vesnické společenství - jeho nemilosrdnost, surovost, amorálnost. Líčí ho razantními, expresivními tahy. Jeho inscenace je drsná. A vůči tomuto společenství pak staví výlučného jedince (hudebního génia), který nedostane příležitost se z prostředí vymanit - uplatnit svou osobitost, svůj talent.
Gombárova režie je zručná, Gombár ví, jak inscenaci postavit, aby byla účinná. Potíž je v tom, že se mu za tím suverénním tahem na branku předloha poněkud vytrácí. Inscenace postrádá křehkost, citlivost a poezii, s níž jsou předivo příběhu a charaktery postav spleteny. A není to jenom v tom, že převod z románové er-formy do přímé řeči postav sdělované "zraňuje" a banalizuje, že se inscenátorům nepodařilo adekvátně nahradit figuru vypravěče a že  místo lineárně vyprávěného příběhu (s odbočkami) jej fragmentarizovali do série "výjevů z vesnického života", do kterého se divák nemá možnost pořádně vcítit.
Vznikla inscenace, která si své diváky najde - kouzlo Schneiderovy předlohy v ní ale dost absentuje .
Recenze vyšla 19. 12 v Lidových novinách (k přečtení zde)