Mikulka: Koncové světlo (Národní divadlo)

Potíže jednoho útvaru s porušeným celkem

Moc rád bych o nejnovější Fričově inscenaci napsal něco srozumitelného a přehledného, ale je to marná snaha, není se čeho chytit. Představení začne a skončí monologem o vyrovnávání se se smrtí (tak je také Koncové světlo anoncováno), ale mezitím všechno mnohokrát a z ne úplně jasných příčin kamsi uhne, občas se něco někam vrátí, jindy zas ne, skutečnému konci předchází celá řada konců falešných. Příliš moudrý jsem z toho, přiznám se, nebyl.

V programu lze nalistovat článek, ve kterém se uvažuje o „skrytém psaní“, což má být „teoretický model pro porozumění strukturám či útvarům s porušeným celkem“. Odhaduji, že se jedná o parodii hlubokomyslného uměnovědného mudrování (aniž bych měl chuť si to pracně ověřovat). Nezamýšlený paradox je v tom, že svou mnohomluvnou těžkopádností i trochu křečovitou ironií je tenhle text pro inscenaci docela příznačný.



Čtveřice podivně oblečených postav odříkává spoustu nesouvislých a nenavazujících textů povětšinou úvahového rázu – a to takovým způsobem, že jsem nebyl ani při nejlepší vůli (a opravdu jsem ji měl, alespoň tedy ze začátku) mocen sledovat, o co vlastně jde. Nebo ještě přesněji: jednoho prostě po chvíli opustí chuť a síla poslouchat, co že to ty nezajímavé postavy pořád dokola vykládají. Z jeviště Nové scény se po nekonečné dvě hodiny valí celá řada obrazů, dým dýmá, laser efektně svítí, zpívá se, používají se masky, ze země rostou podivné objekty, objeví se projekce živá i neživá, ropa hoří, planeta je v ohrožení, igelitové sáčky létají, přes jeviště přejde zlatou barvou natřený kulturista (opravdu!), herci mluví jednotlivě i sborem, zjeví se Malý princ s liškou (mihne se však i liška s jezevcem v záběru infračervené kamery), hudebník u zvukařského pultu usilovně pouští hrozivé hučení, na zadním prospektu to všelijak bliká a do toho ještě navíc paralelně běží titulky, které postupně přestávají dávat smysl. A tak dále a tak dál.



Spousta lepších, horších i úplně nijakých atrakcí však nemůže nahradit absenci zcela zásadní: chybí spodní proud, tajemství, divadelní tah, zkrátka ono těžko pojmenovatelné „cosi“, díky kterému se chce sledovat i útvary vykloubené a racionálně neuchopitelné. Tady se lze v horším případě pustě otravovat, v lepším se bavit jednotlivými bizarnostmi a přitom zlomyslně sledovat nešťastné nebo už zcela apatické výrazy okolosedících spolutrpitelů. Nebo si prostě jen rezignovaně pomyslet, že Koncové světlo je klasickým případem mrtvě narozeného dítěte, vyčkat, až se nezáživné třeštění přežene a pak zcela nezasaženě odkráčet domů.



S jistou dávkou optimismu lze konstatovat, že uznáníhodný je samotný fakt, že Národní divadlo mělo chuť a odvahu se do takového úletu pustit a dotáhnout ho až na jeviště. O úrovni inscenace to však mnoho nevypovídá. Divné divadlo mám rád, jenže tentokrát nezbývá, než poupravit zde mnohokrát opakované tvrzení o vztahu tématu a výsledku: odvaha přijít s hodně velkým úletem nedává žádnou záruku, že vznikne povedená inscenace.

Více informací o inscenaci zde
O Koncovém světle jsem mluvil v Mozaice ČRO Vltava 4. 3 ( k přehrání zde mezi 21:19 a 28:00)

foto Patrik Borecký