Zahálka: Jan H. Vitvar píše o divadle

Je to smutně paradoxní situace. Už docela dlouhou dobu doufám, že se v týdeníku Respekt, jehož jsem dlouholetým předplatitelem, bude o oboru, jemuž se věnuji, psát co možná nejméně. Už řadu let tu totiž o divadle píše výhradně vedoucí kulturní rubriky Jan H. Vitvar, který se tu ocitá mimo svou odbornost. A naneštěstí je to znát.

Nad aktuálním Respektem, když mi zrak padl na spojení „nacvičuje představení“, jsem nevydržel a napsal na facebook kratičkou glosu. Ukázalo se, že je můj pocit sdílený a že je i jistá poptávka po důkladnějším zmapování celé problematiky. Proto vznikl tenhle článek, který ve mně ovšem zrál už notně dlouho. Předem bych rád poznamenal, že se s Janem H. Vitvarem neznám, nemám mu co mít za zlé, s celým Respektem jsem nikdy nic profesního neřešil a asi bych se byl zdráhal pustit do veřejné metakritiky nebýt toho, že se témuž žánru již věnoval i sám Vitvar – například v článku Novinky od protinožců (Respekt 37/2008), kritizujícím redaktora ČT Otakara Svobodu.

A co teď nacvičujete?

Samozřejmě: fakt, že někdo nevystudoval teatrologii, nutně neznamená, že nemůže psát o divadle. I mezi těmi, kdo se vysloveně profilují jako divadelní kritici, jsou tací, kteří formální divadelní vzdělání nemají, např. Vladimír Hulec či Jan Kerbr. A stejně tak může být velice osvěžující, když divadelní recenzi napíše někdo mimo obor, podobně jako je běžné, že recenze na současnou prózu nemusejí nutně psát jen literární kritici.

Nešikovné však je, pokud se někdo odhodlá pravidelně psát o cizím oboru a neobtěžuje se seznámit ani s tou nejelementárnější terminologií. Vitvar zcela chronicky nerozlišuje mezi slovy hra, představení a inscenace, což je s trochou nadsázky podobné jako v literární recenzi volně zaměňovat námět, povídku a sbírku či v článku o výtvarném umění plátno, obraz a výstavu. Napíše-li, že Jiří Havelka „nacvičuje představení“ (10/2020), má tím na mysli, že zkouší/připravuje/chystá inscenaci – právě inscenace je totiž cílem snažení režiséra, kdežto představení se uskutečňuje během jednoho konkrétního večera v divadle. Sloveso nacvičovat je potom v oboru terčem výsměchu, bolestných vzdechů, případně něčím, co se zaťatými zuby tolerujeme tetě Máně z Kardašovy Řečice u štědrovečerní večeře. V prestižním periodiku by se bez něj člověk ale věru raději obešel.

Dále ve Vitvarových textech nalezneme řadu verbálních klišé, jež se v oboru používají leda s notnou dávkou ironie, třeba nesmrtelnou „zlatou kapličku“ (16/2016 a 20/2014 – tady dokonce o inscenaci uváděné ve Stavovském divadle, přestože výraz, když už je nezbytně zapotřebí, označuje historickou budovu ND, nikoliv celou instituci) či „divadelní prkna“ (5/2020; ke cti Vitvarovi slouží, že v jeho textu alespoň neznamenají svět). Jindy žoviálně předstírá jakýsi žargon, ovšem osobně například neznám nikoho, kdo by o Národním divadle skutečně mluvil jako o „nároďáku“ (20/2014). Příliš bezpečné pak nebývá ani to, pustí-li se do historického exkurzu, jak dokládá například pozoruhodné tvrzení, že Stavovské divadlo bylo „postavené jako Národní divadlo pražských Němců“ (20/2013).

Názor místo znalosti

Horší než terminologické lapsy či nedostatky v divadelní historii je ale Vitvarova tendence pouštět se do odvážných zobecňujících soudů, ačkoliv nemá evidentně ani zdaleka dostatečně zmapovaný terén. V článku Kašpárek v kómatu (7/2012) například konstatuje na základě tří rozhovorů s lidmi zvolenými dle ne zcela jasného klíče (se soukromým sběratelem loutek, s mladým hercem a s řezbářem samoukem) krizi české loutky, aniž se byť jen slůvkem zmíní třeba o produkci plzeňské Alfy či libereckého Naivního divadla, jež patří (a i před osmi lety patřila) ke špičkám nejen loutkového divadla jako takového, ale i k tahounům loutkářské scénografie. Když navštíví olomoucký festival Divadelní Flora, píše paján (což si festival jistě zaslouží) a tvrdí, jaká to je středoevropsky unikátní akce (23/2019) – existenci dalších, přinejmenším plně srovnatelných akcí ovšem přejde naprostým mlčením. Když (také v Olomouci) vidí festivalové hostování Ballekova Jánošíka z nitranského Divadla Andreje Bagara, nemá vůbec problém na základě tohoto vzorku a letmého nahlédnutí do repertoáru na webu divadla usoudit cosi obecného o slovenském a českém divadelnictví (21/2018).

Jeho pokusy o diagnózu celého oboru jsou vůbec vypečené. Píše o „českém divadle svázaném tradicí vlastní důležitosti,“ jež se „už pár let (…) větví na dvě čím dál víc vzdálenější     [sic!] koleje. Tradiční divadla spoléhající na přízeň staršího publika, jemuž setrvale předvádějí nenáročné kusy, v nichž nikoho nic nepřekvapí. A pak jsou tu alternativní scény, které naopak rezignují na diváckou pohodu a k publiku vysílají komplikovaná sdělení – v nichž se ovšem často nevyznají ani protagonisté.“ (22/2017) Samozřejmě je to názor, na který má každý nárok, ale ten obraz alternativců, kteří sami vlastně nerozumí tomu, co dělají, se mi jeví jako obyčejné líné myšlenkové klišé. A co jsou to ta mytická „tradiční divadla“? Ba lépe řečeno: co nejsou? Na jaře 2017 mělo například pražské Divadlo pod Palmovkou již na repertoáru třeba Nebeského Noru. Je to nenáročný kus, v němž nikoho nic nepřekvapí, anebo je jeden z velkých pražských divadelních domů hnízdem alternativy? A není důvod se zastavovat v Libni, obdobně bychom se mohli alespoň nad částí repertoáru ptát v Dlouhé, ve Švandově divadle, v celé řadě regionálních domů (viz např. Pitínského či Davidové inscenace ve Zlíně a Uherském Hradišti, předtím Mikuláškovy v Národním divadle moravskoslezském, …), Národním divadle Brno, kde se mj. zrodil tým současného Divadla Na zábradlí, nebo konec konců už tehdy (a od té doby čím dál víc) i v činohře Národního divadla pod vedením Daniela Špinara.

Opatrně chvályhodný experiment

Národní divadlo vůbec (vedle toho Vinohradského) figuruje ve Vitvarově uvažování jako jakýsi strašák. Vytváří si konstrukty jako „patos Národního divadla“ (9/2019), aby vychválil inscenace, v nichž je alespoň částečně nespatřuje. Opět: názor je samozřejmě v pořádku, ale psát ještě roku 2019, v situaci, kdy Špinarův tým čelí ze strany veřejnosti čím dál větším výtkám stran výlučnosti a přepjaté experimentálnosti, o „první scéně, zvyklé na vlastní styl práce, která obvykle v čitelnosti divákovi vychází co nejvíc vstříc“ (9/2019), mi připadá vysloveně sporné. Pozoruhodného myšlenkového veletoče se ale stran činohry ND dopustil už o pět let dřív, ještě za vedení Michala Dočekala, když psal o inscenaci 1914 Roberta Wilsona. Na začátku píše: „První půlhodinu si překvapený divák říká, že snad ani nemůže sedět v Národním divadle: místo opatrného osahávání publika se na něj představení vrhne s obrovskou energií, herci i dokonale vystavěná scéna ho okamžitě strhnou do toku děje.“

Chápeme tedy, že do zcela zkostnatělé instituce vtrhlo cosi zcela nevídaného, čemu není rovno. Jenže postupem času se Vitvar na premiéře začal nudit (v čemž se mu pro jednou vůbec nedivím), a tak závěr článku nabere dosti nečekaný směr. „Překvapení je tu vlastně jediné: že se první scéně díky nynější chvályhodné odvaze k experimentům daří z rutiny vystoupit víc angažováním domácích autorů formátu Jana Nebeského a Dušana D. Pařízka než legendárního Texasana Roberta Wilsona.“ (20/2014) Nebeský s Pařízkem tedy ve svých nynějších chvályhodných experimentech bez výraznější energie opatrně osahávají publikum? Nebo si jejich nynějších chvályhodných experimentů onen „překvapený divák“ z první věty jen zatím nevšiml? (Mimochodem: že se sluší mluvit za sebe a nikoliv za pomyslného „diváka“, to se na teatrologii učí snad v prvním semestru.)

Je to jednodušší: Vitvar má zkrátka sklon vytvářet efektní kontrasty, aby mohl elegantně dospět k velkolepým závěrům. Často to souvisí s tím, že má v portrétových článcích silný sklon líčit svůj předmět zájmu (divadlo, herce, režiséra či třeba ten festival) v co nejlepším světle. Proto když potřebuje pochválit Dejvické divadlo a v jeho profilu zmiňuje Ucpanej systém, jehož marketingovou kampaň divadlo založilo na silně vulgární mluvě, píše Vitvar o této (dokonale mainstreamové) inscenaci, že tu „používají slovník, který se dosud na českém divadle neobjevil“ (21/2014), jako by vlna in-yer-face dramatiky podstatně jiného kalibru nedospěla na české scény už o víc než desetiletí dřív.

Když portrétuje Ivanu Uhlířovou v době po rozpuštění Pařízkovy Komedie, kdy paralelně účinkovala ve Studiu Hrdinů a v Divadle na Vinohradech, a chce vyzdvihnout její alternativnější aktivity, povzdychne si, že v Čičvákově vinohradské inscenaci Andorra „má pro sebe Uhlířová ve více než dvouhodinovém kusu jen tři čtyři věty a dvě akce. Mezi herci, kterým divadlo kvůli jejich (jistěže i televizní) popularitě věnovalo stěžejní prostor, je vlastně snadné ji přehlédnout.“ (40/2013) To je sice smutné, ale z jiného důvodu: jsem přesvědčený, že Andorru Vitvar jednoduše nemohl vidět, Uhlířová v ní hrála hlavní ženskou roli, snad ne tak exponovanou jako ústřední postava Ondřeje Brouska, ale rozhodně ani zdaleka takhle marginální.

A když v aktuálním čísle píše velký článek o Jiřím Havelkovi, soudí, že „jestli českému divadlu začalo [kolem roku 2011] něco bolestně scházet, pak schopnost popisovat současné problémy.“ Jistě bychom se mohli přít o to, co znamená popisovat současné problémy, ale tenhle obraz zkostnatělého divadla odtrženého od reality, který Vitvar opět čistě pro efekt vyvolá, je v roce, kdy měla premiéru Sikorova Zpověď masochisty či slavná rubínovská Blonďatá bestie, odtržený od reality sám.

Bůh vám odpouští

Dejme tomu, že sklon vylíčit předmět portrétu v co nejlepším světle je nějakým způsobem pochopitelný. Mezi Vitvarovými články o divadle však najdeme jeden, který se svým absolutním podlehnutím zpovídanému na hony vzdálil nejen základům kritickému myšlení, ale, domnívám se, i prosté novinářské etice. Na mysli mám článek V Brně se nikdo nenudí (36/2017), věnovaný režiséru Vladimíru Morávkovi a okolnostem jeho odchodu z brněnské Husy na provázku. Šlo tehdy o dost ožehavou, sledovanou kauzu, kterou by asi málokdo chtěl soudit, jakkoliv o problematičnosti Morávkovy práce s lidmi kolují legendy, jimž nasvědčuje i vysoká fluktuace herců pod jeho vedením.

Vitvar má ovšem, zdá se, zcela jasno: Morávek je pro něj geniální tvůrce s extrémními nároky na sebe i na své okolí, kterého z vedení divadla vyštípali mladí, kterým již chybí entuziasmus Morávkovy generace a místo něj vyznávají pragmatický profesionalismus. Jak to ví? Řekl mu to Morávek. S nikým jiným totiž, soudě podle článku, nemluvil, přičemž ale nejde formálně o rozhovor. Nízký věkový průměr souboru ke konci Morávkova vedení se v textu vydává za „snahu ‚netěžit z legendy‘“ divadla – není ale spíše právě následkem oné zmíněné fluktuace? Je opravdu nevůle herců nechat se opakovaně ždímat za zcela minimální plat daleko za hranou zákoníku práce projevem zavrženíhodného pragmatismu?

Celou řadu tvrzení Vitvarova článku by bylo lze rozporovat na základě informací zevnitř divadla, o to mi tu ale nejde, vlastně bych jen inverzně opakoval postup, který vyčítám Vitvarovi. Je jenom škoda, že z takhle bohatého materiálu nevzešla konfrontace, nýbrž problematická glorifikace jedné strany. Ještěže se můžeme společně s Vitvarem alespoň dojmout nad Morávkovou velkorysostí a zamyslet nad tím, jak malost likviduje titány: „‚Bůh o vás ví a odpouští vám,‘ snaží se Morávek popsat situaci uměleckého otce, proti kterému se vzbouřily vlastní děti, a plynně přejde do monologu knížete Myškina, který nedokázal ukojit touhu Nastasji Filipovny po lásce. Příběh neopětovaných citů Provázku k excentrickému režisérovi přitom leccos vypovídá nejen o jednom kultovním divadle, ale potažmo také o české kultuře.“ Tak já nevím, asi se pojďme preventivně zastydět, že?

Honza píše dobře

Nad tou zmiňovanou krátkou facebookovou glosou se strhla docela bohatá diskuze. Šéfredaktor Respektu Erik Tabery – jakkoliv se o zpětnou vazbu zajímá – napsal mj., že „Honza píše dobře, což mi říká dost lidí.“ No, ano: pokud jde řekněme o čtivost, stylistiku atp., píše vesměs dobře. Potíž je ale v tom, že často „dobře“ píše věci, které jsou dílem zavádějící, dílem nepatřičně zobecňující a dílem prostě a jednoduše nepravdivé. To mi připadá mnohem závažnější než terminologické omyly: nemůžu-li v Respektu věřit textům o tom, čemu rozumím, kde mám jistotu, že můžu věřit těm ostatním?

Nemyslím, že by měl Jan H. Vitvar nutně přestat psát divadelní recenze, stačilo by je nechávat pořádně zredigovat někým znalým věci. Ambici pojednávat o obecnějších problémech českého divadelnictví by ale vzhledem k výše řečenému měl, domnívám se, zahnat. Anebo alespoň výrazněji zapojit kritické myšlení jak ve vztahu k fenoménům, jež popisuje, tak ve vztahu k vlastnímu vědomostnímu základu. Za současné situace totiž lze nad faktem, že se Respekt divadlu věnuje relativně málo, cítit zároveň lítost i ulehčení.

S laskavým přispěním Jakuba Škorpila a Jana a Jitky Šotkovských.