Mikulka: Festival Regiony 2021 (neděle 20.6.)

Do Hradce jsem dorazil v neděli odpoledne, na velké rozhlížení tak zatím čas nebyl, ale už na první pohled je zřejmé, že se covidová opatření na atmosféře festivalu docela podepsala. Ve městě je lidí o poznání méně (své možná udělalo i příšerné vedro), venkovní areály jsou oplocené a dovnitř se dostanete jen s potvrzením. Navíc je v Žižkových sadech, tradičním epicentru radovánek spíše sociálních než divadelních, omezená „otvíračka“ od poledne do jedné po půlnoci. Což vzhledem k okolnostem vůbec není marné, faktem ale je, že tu bývalo zvykem bezstarostně skotačit až do rána. A v divadlech roušky, rozestupy, to už všichni důvěrně znají na vlastní kůži. Nic moc, ale buďme rádi, že to jde aspoň takhle, loni musel být festival zrušen úplně.

Pozitivem se naopak zdá být nový přístup k organizaci: se změnou názvu na Regiony bylo zrušeno dělení na tři sekce a festival tak nabízí jednoduchý a přehledný program, ve kterém není problém se zorientovat. Pokud mohu odhadovat, venkovních respektive „off“ představení je letos vůči „in“ titulům v poměru o trochu více, ale možná je to jen dojem, počítat a dělit jsem se nesnažil. Kombinace tradiční i alternativní činohry, loutkových inscenací i hudby zůstává, stejně tak se v Hradci docela přirozeně setkávají profesionálové s amatéry - a je to samozřejmě dobře.


Lietuvos Nacionalinis Dramos Teatras: Vojcek

Litevské národní divadlo zahrálo hodně svéráznou adaptaci Vojcka - ve večerním primetimu a před poloprázdným sálem Klicperova divadla. Netroufám si odhadnout, zda byly na vině pouze povinné rozestupy nebo i menší zájem, ale zážitek to byl na hradeckém festivalu dosud nevídaný (že bych se ho klidně vzdal, je jiná věc).

Inscenace sama o sobě je spíš pozoruhodná než vysloveně strhující. Büchner napsal sugestivní příběh outsidera, kterého okolí tak dlouho zadupává do země, až si zoufalství a frustraci vybije vraždou své nevěrné manželky, osoby jen o něco málo bezmocnější, než je on sám. Zde je Vojcek ztotožněn s reálným pilotem Andresem Lubitzem, který v roce 2015 navedl v Alpách dopravní letadlo na pravidelné lince k zemi a zabil tak nejen sebe, ale i všechny na palubě.

V litevské inscenaci se vše odehrává v neurčitě „aviatickém“ prostředí, v pomalém tempu, tu a tam proskakují dobře známé letištní rituály, jindy jsou citovány dlouhé repliky (a částečně i situace) z původní hry. Vše si drží slušnou společenskou úroveň, ponižuje se jen decentně, i když opakovaně a vytrvale. Představitel Vojcka je o generaci starší než všichni okolo něj, působí usměvavě, trochu zakřiknutě, vlastně ani ne moc outsidersky. Je to koneckonců pilot, žádný nevzdělaný důstojnický pucflek.

Odhaduji, že stahující se smyčku, která vyústí do zoufalého činu, mohou naplno ocenit asi jen ti, kteří dobře znají předlohu a mohou tak za jednotlivé výstupy, úvahy nebo rozhovory dosazovat jejich původní smysl. V této kombinaci – spíše tušené, než reálně předvedené - je vyznění skutečně sugestivní. Pokud bychom sledovali jen to, co se odehraje na scéně, je to vlastně celé jaksi neprůkazné: několik hezkých a vlídných mladých lidí se chová trochu podivně k nesmělému staršímu pánovi v pilotní uniformě, a ten milý pán to pak s nimi se všemi nemilosrdně narve do skály.

Ale to je jen taková malá pochybnost na okraj. Temně osudovou atmosféru představení rozhodně nepostrádalo, herci dokázali s podporou hudby navodit chladně přezíravou odtažitost a vzdor pomalému tempu a minimu akcí to rozhodně nebyla otrava. Pozoruhodná poznámka na okraj klasiky - spíš než pronikavý pohled na problémy současného světa.

foto: Dimitrij Matvejev
Festivalové stránky zde