Trocha poezie...
Před závorkou: inscenace je to sympatická a povedená a rozhodně patří k těm, které mohu bez sebemenších výčitek svědomí nabídnout jako odpověď na otázku, kterou mě občas potrápí kamarádi nebo známí: „na co se mám jít v Praze podívat?“
A teď ta závorka: 100 nejkrásnějších českých básní se mi líbilo o poznání méně, než předcházející obdobně pojatý kus dua Adámek - Hutečková (tj. Oči v sloup), a pokud mě paměť neklame, tak asi i o trošku málo méně než jejich damácká inscenace Skončí to ústa. Přičemž se mi trochu paradoxně zdá, že za to nejspíš může ona titulní poezie, jakkoli se tu se slovem a s nejrůznějšími kombinacemi veršů i s posuny jejich významů pracuje opravdu vynalézavě (i když občas trochu na způsob školáckých hrátek s básničkami) a totéž platí o prolínání slova a absurdně groteskní akce.
To ovšem nic nemění na tom, že slov je tu ze samé podstaty věci hodně, a v závěrečné klimaticky angažované pasáži už i trochu otravných svou doslovností. Na to, co se mi ve všech třech zmíněných titulech zdálo nejsilnější, totiž poezii ryze divadelní, tak logicky - ale ke škodě věci - zbylo prostoru o něco méně.
web inscenace zde
foto Patrik Borecký
o inscenaci budu psát do SADu 2021/5
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme