Lesk a bída velkého příběhu
Balzacovy Ztracené iluze sice nabízejí velký příběh, základní dějová linka románu ale zas tak moc komplikovaná není: ambiciózní venkovský literát přijede do Paříže, záhy vymění to, čemu se dnes říká „osobní integrita“ za bleskový úspěch a pak stejně rychle podlehne vlastním chybám i intrikám okolí. Podstatnější je detailně a s jedovatým postřehem vykreslené prostředí, nepřehledná spousta portrétů a mikropříběhů, do jejichž sítě je protagonista beznadějně vpleten.
Když se do adaptace rozměrné prózy tohoto typu pustí divadlo, je jasné, že z podstaty věci nemá šanci onu „síť“ v úplnosti postihnout - a ocitá se tak před otázkou, co nabídnout místo ní. Při sledování Mikuláškovy verze Ztracených iluzí jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, že odpověď na tuto klíčovou otázku nepřišla: na Zábradlí je v hrubých obrysech převyprávěn základní příběh a na víc už jaksi nezbývá prostor. (Nepočítáme-li pár zcela nahodilých a povrchních pokusů o aktualizaci na způsob repliky „Jako velcí mužové: Cézar, Kellner, Napoleon“.)
Samosebou, že se nevypráví tzv. realisticky, potíž je v tom, že se záhy ukáže, že vcelku nenápaditou ilustraci základního příběhu mohou skládat i scény samy o sobě pojaté docela obrazivě (jiná věc je, že nic moc strhujícího nenabídne inscenace ani po ryze divadelní stránce). A když se v závěru režie rozhodne dějovou linku opustit a předvede pár emocemi nabitých výjevů blouznícího Luciena a jeho umírající milenky, vyznívá to nemístně přepjatě a melodramaticky. Nakonec tak zůstane u zopakování silně zjednodušeného příběhu a nepřekvapivého poučení, že kdo s čím zachází, tím také schází. Nic nepřijatelného nebo nesnesitelného, ale očekávat by se dalo o dost víc.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme