Dubský: Festival Regiony (sobota 25.6.)

Klicperovo divadlo: Na koho to slovo padne
Klicperovo divadlo: Prolomit vlny
Klicperovo divadlo: Maryša

Festivalová sobota v Hradci Králové tradičně patří průřezu repertoárem místního Klicperova divadla. Letošní vybraný trojlístek inscenací měl kvalitativně vzestupnou tendenci.

Na koho to slovo padne
Hra maďarského autora Gábora Görgeye z roku 1969 je zvláštním mixem absurdního dramatu a třeskuté komedie. Divák je na začátku vržen bez bližších informací přímo doprostřed děje – pětice mužů je zamčená v sešlé stanici metra, nad nimi se houpe klíč, který by jim pomohl dostat se ven, jeden z nich má ovšem revolver a drží ostatní v šachu, přičemž přichází s různými bizarními požadavky.

Rozjezd je tudíž docela zábavný – člověk poznává postavy, snaží se dovtípit, kam se bude děj ubírat. Bohužel se brzy ukáže, že je to hra vysoce modelová a jednotlivé postavy představují stereotypně načrtnuté charaktery lidí z různých sociálních skupin. Základní princip dramatu tkví v tom, že se vlastnictví revolveru vždy nějakou „náhodou“ změní a nový majitel se z terorizované oběti sám stává utlačovatelem. Myšlenka, že je kolem nás stále hodně lidí, kteří by rádi násilím prosazovali své vize, se už ale nikam dál neposouvá. Kdo získá moc (rozuměj pistoli), stává se diktátorem. Po čase už mi to začalo připadat poněkud mechanické, zbývala tak jen otázka, zda se ze zbraně nakonec vystřelí, či dojde k nějaké formě dohody.

Režisér Michal Vajdička hodně akcentoval komediální linku, temnější podtóny zachycující lidskou krutost se ztrácí pod množstvím situačních gagů. Herci vedou (patrně v souladu s režijním zadáním) postavy v hrubých tazích až na hranu karikatury, což je ale poloha, ve které se evidentně cítí jistí v kramflecích. A tak se vlastně inscenace dobere ke svému konci celkem svižně, přesto jsem z nejnovějšího počinu hradeckého divadla odcházel s rozpaky.


Prolomit vlny
Divadelní adaptaci snímku kontroverzního dánského režiséra Larse von Triera pojal v komorním prostoru Studia Beseda umělecký šéf Klicperáku Pavel Khek jako psychologické drama. Opřel se při tom především o herecky do detailů vypracované postavy.

Hlavní roli trochu mentálně opožděné Bess ztvárnila Natálie Holíková. (Vybavil se mi loňský ročník festivalu, kde Holíková v Besedě předvedla jinou postavu na hraně příčetnosti v inscenaci Lidé, místa, věci; rovněž v Khekově režii). Její Bess je na první pohled dětinská, umanutá, pro vážný partnerský vztah nezralá dívka, která ale prokazuje velkou vnitřní sílu v těžkých životních okamžicích. Holíkové se daří propůjčit postavě živelnost i úsměvnou naivitu, aniž by ji ale jakkoliv zesměšňovala. Prolomit vlny dává i hercům v menších rolích šanci vytvořit výrazné charaktery – ať už je to Jakub Tvrdík jako životní deziluzí po vážném úrazu trápený Jan, Lucie Andělová coby starostlivá a přitom velmi osamělá Dodo nebo Kamila Sedlárová přesně vystihující dilema Bessiny matky Stelly, která se musí rozhodovat mezi náklonností k vlastní dceři a poslušností k přísné náboženské komunitě.

Civilní pojetí postav zdůrazňuje jednotlivé lidské příběhy, problematičnost pravidel asketické kongregace nebo otázka majetnického přístupu k ženskému tělu zůstávají tušené spíše na pozadí.


Maryša
Spojení režiséra Michala Háby, herců Klicperova divadla a klasického textu opět zafungovalo. Po výsostně groteskní adaptaci Molièrova Lakomce se Hába netradičně podíval i na české realistické drama konce 19. století.

Na Hábovy poměry toho přitom z původního textu Maryši zůstalo docela dost. To ovšem neznamená, že by inscenace nebyla plná zcizovacích prvků, dýmu a hlasité recitace na mikrofon. Objevuje se tady ale tentokrát navíc několik opravdu povedených režijních nápadů. Třeba když představitelka Maryši Anna Peřinová po emočně nejvypjatější scéně vzdoru vůči rodičům najednou pohlédne do publika a výsměšně začne přednášet poznámky, které o hře bratří Mrštíků kdysi napsal režisér Jan Grossman. Nebo když Maryša jako svatební dar od Vávry dostane kávovar, který pak v závěru použije k výrobě otráveného nápoje. Trefné je i využití zvukově deformované árie z Prodané nevěsty.

  

Hába se celkem pochopitelně zbavil folklorizujících prvků, kroje jsou tady použity jako zesilovač upozorňující na směšnost postav. Není nijak překvapivé, že hradecká Maryša je výrazným komentářem k dnes často diskutované otázce domácího násilí. V první půlce vidíme brutální manipulaci a nátlak ze všech stran, jemuž mladá žena nemá sílu vzdorovat. Nenachází podporu, nikoho nezajímá její názor ani přání. Lízalovi (Filip Richtermoc) jde o peníze a pochybnou čest, jako jediný pak alespoň projevuje nějakou sebereflexi svého chování. Lízalka (Zora Valchařová-Poulová) je zatvrzelá, nutí dceři cestu, kterou sama musela prošlapat, v panické hrůze, že by snad Maryša mohla mít lepší život a tím zpětně zpochybnit správnost jejích rozhodnutí. Vávra (Jan Vápeník) je brutální násilník, který se svou povahou ani moc netají. Nátlaku a absence respektu se ovšem Maryša dočká i od svého milého Francka (Wiliam Valerián), bezskrupulózně citově vydírající jsou i kompromisní rady Strouhalky (Michala Gatialová).

Režisérova oblíbená mantra o světě, jemuž vládnou bohatí, tu naštěstí zůstává upozaděna. Peřinová je Maryšou zaťatou, vzdorovitou a ironickou, žádná křehká bytost, ale spíš patologickými mezilidskými vztahy znechucená žena. Zbytečně přepjatý mi přišel snad jen Vávrův násilný výbuch po Franckově návštěvě ve mlýně, následný usmiřující monolog při konzumaci otrávené kávy poté vyznívá nepatřičně. Jinak je to ale inscenace s moderním vizuálem, která však nezachází v dekonstrukci původního textu tak daleko, aby pozbyl smyslu.

LUKÁŠ DUBSKÝ

Festivalové stránky zde
Foto Patrik Borecký a Martin Sedláček