Vždycky, když na divadelních festivalech mířím na inscenace her klasiků jako Shakespeare, Ibsen nebo Čechov, podvědomě očekávám nějaké hodně neobvyklé zpracování. Strýček Váňa z krakovského Teatr Ludowy je vlastně překvapivý tím, že se jedná o zcela tradiční inscenaci. Což nemyslím jako kritiku, hlavně z hlediska hereckých výkonů jde o zdařilý kus.
Režisérka Małgorzata Bogajewska vede herce k psychologické drobnokresbě, výrazně přitom akcentuje tragickou linku, komediální motivy Čechovovy hry jsou v krakovské verzi upozaděny. V prvním dějství to vede k téměř uspávajícímu tempu, ale jakmile jsou „karty rozdány“ a nenaplněné touhy postav se začnou prolínat, stává se představení divácky stále zajímavějším.
Hraje se hlavně o neschopnosti naplnit vlastní život smysluplným obsahem, práce tu neznačí osvobozující prvek, ale jen nudný stereotyp. Režisérka hru otevírá skrze Soňu, která obvykle bývá spíše upozaděna, zde je naopak postavou nejtragičtější. Snaží se ostatním dodávat sílu, domácnost stojí z velké části na její činnorodosti, sama ale nikdy nedostává to, po čem touží. Vynikající Maja Pankiewicz sice v nepadnoucích teplácích může na první pohled připomenout obvyklé čtení postavy jako šedé myšky, ale Soňu navíc obdařuje velkou vnitřní silou, která se v závěru láme do ojedinělého výtrysku zoufalství, když si uvědomí, že jí šance na životní změnu proklouzla mezi prsty.
Nejnaléhavější a emocionálně nejsilnější jsou scény, v nichž vystupuje milostný trojúhelník Astrov – Jelena – Soňa. Také pijácké výstupy jsou povedené, proudy vodky působí zcela přirozeným dojmem. Jsou ale i oblasti, v nichž má polská inscenace rezervy, třeba se jí nepodařilo udělat z problematické postavy Tělegina něco víc než jen zbytnou figurku.
LUKÁŠ DUBSKÝ
Festivalové stránky zde
foto Klaudyna Schubert
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme