Dubský: Festival Regiony (pátek 1.7.)

Král Lear (Örebrö Teater)
Švédská inscenace režisérky Anny Pettersson představila Shakespearovu tragédie v podobě monodramatu pro jednu herečku. Scéna s minimálním mobiliářem, jemuž vévodí rudě čalouněný trůn, směruje diváckou pozornost na Hannu Lekander, která během představení ztvární 15 různých postav.
Přiznávám, že se mi během zhruba hodinového představení nepodařilo přijít na to, z jakého důvodu se v Örebrö Teater rozhodli inscenovat Krále Leara právě tímto způsobem. Pokud tedy nebylo hlavní snahou ukázat šíroký rejstřík hereckých prostředků, jimiž Lekander disponuje. V tom případě byli úspěšní. Jinak ale zhuštění děje a koncentrování všech postav poměrně slušně zalidněné hry do jednoho interpreta příliš nechápu. I když jsem Leara četl a párkrát už v divadle viděl, nebylo mi ve zběsilém proudu řeči vždy úplně jasné, která postava právě hovoří (byť ty nejdůležitější dokázala Lekander odlišit třeba držením těla či nějakým gestem). Originalita se tomuhle kusu upřít nedá, ale kromě skvělého hereckého výkonu žádný překvapivý pohled na známé drama nenabízí.

Konec rudého člověka (Divadlo v Dlouhé)
Divadlo v Dlouhé premiérovalo inscenaci, kterou Daniel Majling napsal na základě knihy nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové, jen týden poté, co Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině. Konec rudého člověka tak vyznívá mnohem naléhavěji, než by asi působil za normálních okolností.
Majling nezapře velkou inspiraci v Čechovovi, jen není jeho hra vročena na konec 19. století, ale na začátek 90. let minulého století, kdy dochází k rozpadu Sovětského svazu a Rusové na krátký čas získávají (jakkoliv svéráznou) demokracii. Autor adaptace si z knihy běloruské disidentky vybral několik konkrétních lidských osudů, které umně propojil do příběhu jedné rodiny a jejího okolí. Režiséru Michalu Vajdičkovi se povedlo vytvořit tragikomedii plnou suchého a místy dost černého humoru, bizarních detailů i mrazivých point. Snad jen tempo občas trochu hapruje, natahovaná mi přišla hlavně svatební scéna.
Ocenit je třeba hereckou souhru, každá z postav tu má vlastní minipříběh, takže tu skutečně všichni interpreti mají co hrát. Za všechny bych zmínil Jana Vondráčka coby majora Alexejeva, hlavu rodiny a zároveň jeji špatné svědomí, Johannu Tesařovou, která roli majorovy ženy pojala jako studii člověka, jenž dokáže ve své nabubřelosti zavírat oči před vším, co se nehodí do jeho výkladu událostí, a Pavla Neškudlu jako děsivě slizkého veksláka Sergeje.
Tenhle vhled do ruského myšlení pomáhá pochopit prostředí, v němž je zakódovaný strach ze svobody a nutnosti dělat vlastní rozhodnutí.