Opera Ibsen / Přízraky (Jedl)
887 (Ex Machina, Robert Lepage)
Ani ponětí (Théâtre Vidy-Lausanne)
Přízraky nesou typické znaky režijního rukopisu Jana Nebeského. Přídomek Opera Ibsen by bylo možné klidně vynechat, o operu jako takovou se nejedná, většina scén má činoherní základ. Hudba tady ovšem hraje podstatnou roli, skladatel Matouš Hejl vytvořil zvláštní, nelibozvučný hudební doprovod, který pomáhá budovat napětí a navíc je i charakterotvorný.
Libreto, jehož autorkou je Lucie Trmíková, která si zahrála i paní Alvingovou, osekává Ibsenovu předlohu na dřeň. To podstatné se ovšem „v překladu“ neztratilo, krácení naopak ještě posílilo dynamiku vztahů a očistilo sto čtyřicet let starou předlohu od všech zdlouhavých pasáží. Postavy jdou přímo k jádru věci, od první minuty na jevišti bují pokrytectví, pochybná morálka a z toho plynoucí neblahé důsledky na život jednotlivých aktérů.
V hereckém projevu je (pro Nebeského celkem nepřekvapivě) kombinována výrazná exprese se ztišenými momenty. Do toho se přidávají i prvky hudebního divadla, které jsou zakomponovány trochu neústrojně, řekl bych, že občas spíše podle dispozic účastníků. Magdalena Malá v roli Reginy pojednává své výstupy jako operní árie, vynikající Miloslav König jako Osvald činoherní a hudební vstupy střídá, zatímco Igor Chmela v úloze pastora Manderse si vystačí s mluveným slovem. Jakuba Engstranda pak Petr Jeništa vystavěl i za pomoci různých zvuků, jež podtrhují slizkost a až jakousi nelidskost této postavy.
Po výtvarné stránce je inscenace opulentní, naddimenzovaná scéna a křiklavě barevné kostýmy Petry Vlachynské vytváří kontrapunkt k popisované šedivé realitě místa, kde neustále prší. Přízraky dokazují, že Nebeský si s Ibsenem rozumí, osobně je považuji za jeden z nejzajímavějších počinů spolku Jedl.
887 Za jeden z hlavních taháků letošního festivalu organizátoři označili monodrama známého kanadského režiséra a herce Roberta Lepage. Inscenace s názvem 887 je kombinací přednášky a divadla. Lepage zkoumá téma paměti, která je nestálá, selektivní a často nás samé překvapí, jakou hloupost si z minulosti pamatujeme a co všechno jsme naopak schopni zapomenout.
Lepage vzpomíná na své dětství ve francouzsky mluvící kanadské provincii Quebec, jeho vzpomínky pak rámuje aktuální snaha naučit se báseň Speak white, kterou má přednést na výročním setkání plném osobností ze světa kultury i politiky. Intimní rodinné vzpomínky, jež ukazují neradostnou sociální situaci, v níž autor vyrůstal, se organicky mísí s takzvanou velkou historií a odhalují českému divákovi ne úplně známé skutečnosti o boji francouzsky mluvících Kanaďanů za nezávislost a o násilí, jež s tím bylo na konci šedesátých let minulého století spojené.
Lepage dokáže bravurně využít různé technické vymoženosti. Dominantou scény je zmenšená replika bytového domu číslo 887, v němž prožil dětství a který rozžívá za pomoci miniprojekcí. V útrobách domu se při jeho pootočení ale skrývá třeba i hyperrealisticky vybavená kuchyně, otcův taxík nebo melancholickou náladu prohlubující bar z dob dávno minulých. V dnešní době často nadužívaný princip live cinema dokáže Lepage použít takovým způsobem, že není jen pouhým ornamentem, ale skutečně má v inscenaci přidanou hodnotu. Až při závěrečné děkovačce člověk uvidí, kolik lidí v zákulisí je potřeba, aby tahle jevištní kouzla bez problémů fungovala.
Jediným negativem této dvě hodiny trvající inscenace je, že je místy slovy trochu zahlcená a hlavně ve střední pasáži už je obtížné udržet pozornost. Byť by osobně laděné monodrama svádělo k tomu, že bude herec na jevišti improvizovat, Lepage má text pevně daný, což lze poznat díky titulkům, které tentokrát seděly velice přesně (což při zahraničních festivalových produkcích nebývá úplně zvykem). Vzpomínání na dětství vyhlíží jako docela fádní námět, Lepage však svým charismatem dokáže tuhle koncepci naplnit a příběh působí naléhavěji právě díky osobnímu ručení.
Ani ponětí Čtvrteční festivalový den zakončila autorská inscenace jednoho z nejvýznamnějších evropských režisérů Christopha Marthalera. Kus ze švýcarského divadla v Lausanne disponuje velmi specifickým humorem, s nímž jsem se, přiznávám, úplně nepotkal. Absurdní výjevy z jednoho oprýskaného bytového domu balancují na hraně mezi komikou a melancholií, herci Graham F. Valentine a Martin Zeller s poťouchlou poetikou souzní a dovedou dobře prodat pointy jednotlivých výstupů.
Řada scén je vystavěna velmi vtipně, nápaditost režisérovi upřít nelze, ale nekonečná repetitivnost většiny obrazů mi místy přišla spíše úmorná. Marně jsem také v inscenaci hledal jednotící téma, které by zasadilo dění na jevišti do nějakého kontextu.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
V hereckém projevu je (pro Nebeského celkem nepřekvapivě) kombinována výrazná exprese se ztišenými momenty. Do toho se přidávají i prvky hudebního divadla, které jsou zakomponovány trochu neústrojně, řekl bych, že občas spíše podle dispozic účastníků. Magdalena Malá v roli Reginy pojednává své výstupy jako operní árie, vynikající Miloslav König jako Osvald činoherní a hudební vstupy střídá, zatímco Igor Chmela v úloze pastora Manderse si vystačí s mluveným slovem. Jakuba Engstranda pak Petr Jeništa vystavěl i za pomoci různých zvuků, jež podtrhují slizkost a až jakousi nelidskost této postavy.
Po výtvarné stránce je inscenace opulentní, naddimenzovaná scéna a křiklavě barevné kostýmy Petry Vlachynské vytváří kontrapunkt k popisované šedivé realitě místa, kde neustále prší. Přízraky dokazují, že Nebeský si s Ibsenem rozumí, osobně je považuji za jeden z nejzajímavějších počinů spolku Jedl.
887 Za jeden z hlavních taháků letošního festivalu organizátoři označili monodrama známého kanadského režiséra a herce Roberta Lepage. Inscenace s názvem 887 je kombinací přednášky a divadla. Lepage zkoumá téma paměti, která je nestálá, selektivní a často nás samé překvapí, jakou hloupost si z minulosti pamatujeme a co všechno jsme naopak schopni zapomenout.
Lepage vzpomíná na své dětství ve francouzsky mluvící kanadské provincii Quebec, jeho vzpomínky pak rámuje aktuální snaha naučit se báseň Speak white, kterou má přednést na výročním setkání plném osobností ze světa kultury i politiky. Intimní rodinné vzpomínky, jež ukazují neradostnou sociální situaci, v níž autor vyrůstal, se organicky mísí s takzvanou velkou historií a odhalují českému divákovi ne úplně známé skutečnosti o boji francouzsky mluvících Kanaďanů za nezávislost a o násilí, jež s tím bylo na konci šedesátých let minulého století spojené.
Lepage dokáže bravurně využít různé technické vymoženosti. Dominantou scény je zmenšená replika bytového domu číslo 887, v němž prožil dětství a který rozžívá za pomoci miniprojekcí. V útrobách domu se při jeho pootočení ale skrývá třeba i hyperrealisticky vybavená kuchyně, otcův taxík nebo melancholickou náladu prohlubující bar z dob dávno minulých. V dnešní době často nadužívaný princip live cinema dokáže Lepage použít takovým způsobem, že není jen pouhým ornamentem, ale skutečně má v inscenaci přidanou hodnotu. Až při závěrečné děkovačce člověk uvidí, kolik lidí v zákulisí je potřeba, aby tahle jevištní kouzla bez problémů fungovala.
Jediným negativem této dvě hodiny trvající inscenace je, že je místy slovy trochu zahlcená a hlavně ve střední pasáži už je obtížné udržet pozornost. Byť by osobně laděné monodrama svádělo k tomu, že bude herec na jevišti improvizovat, Lepage má text pevně daný, což lze poznat díky titulkům, které tentokrát seděly velice přesně (což při zahraničních festivalových produkcích nebývá úplně zvykem). Vzpomínání na dětství vyhlíží jako docela fádní námět, Lepage však svým charismatem dokáže tuhle koncepci naplnit a příběh působí naléhavěji právě díky osobnímu ručení.
Ani ponětí Čtvrteční festivalový den zakončila autorská inscenace jednoho z nejvýznamnějších evropských režisérů Christopha Marthalera. Kus ze švýcarského divadla v Lausanne disponuje velmi specifickým humorem, s nímž jsem se, přiznávám, úplně nepotkal. Absurdní výjevy z jednoho oprýskaného bytového domu balancují na hraně mezi komikou a melancholií, herci Graham F. Valentine a Martin Zeller s poťouchlou poetikou souzní a dovedou dobře prodat pointy jednotlivých výstupů.
Řada scén je vystavěna velmi vtipně, nápaditost režisérovi upřít nelze, ale nekonečná repetitivnost většiny obrazů mi místy přišla spíše úmorná. Marně jsem také v inscenaci hledal jednotící téma, které by zasadilo dění na jevišti do nějakého kontextu.
LUKÁŠ DUBSKÝ
festivalové stránky zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme