Škorpil: Festival Divadlo 16.9.2022 (Její pastorkyňa a Povídky z Vídeňského lesa)

 Dvě páteční výrazné adaptace klasik. Zetelova uherskohradišťská Její pastorkyňa a variace na Horváthovy Povídky z Vídeňského lesa vúpravě a režii Yanny Ross a podání vilniuského Valstybinis Jaunimo Teatras.

Zdánlivou výhodou Pastorkyně je pro českého diváka znalost kontextu. V zesoučasnělém pojetí tak lze teoreticky pracovat s variacemi motivů originálu i jeho interpretací. Promýšlet je tak možné ústřední scénografický motiv skleníku, který kromě řady zahradnických odkazů (rozmarýna, nejrůznější voničky…) pro mne osobně svými poloprůhlednými plexisklovými stěnami předznamenával ledový příkrov, jenž vězní nejen nešťastné děcko, ale symbolicky i řadu dalších postav. Co však už z kontextu odečíst nelze, je podivný mix hereckých a inscenačních stylů sahajících od civilismu (Stárek, Buryjovka, Laca), přes groteskní nadsázku (Rychtář s Rychtářkou) po stylizované výkony ve vypjatých pasážích přináležející především Kostelničce v podání Jitky Hlaváčové. To vše za neméně eklektického (ale vždy poctivě návodného) hudebního podkresu Maria Buzziho. Výsledek je matoucí, neuspořádaný a – bohužel – v klíčových vypjatých okamžicích působí kašírovaně.

Kontext naopak bolestně schází Povídkám z Vídeňského lesa přeneseným do litevské současnosti. Rozum chápe, že probíhá jakýsi boj mezi mladou a starší generací. Že jedni mají peníze a druzí ne. Že jedni jsou idealisté (třeba i koketující s fašizujících národovectvím) a druzí vítězové i poražení transformačních devadesátých let (či snad hrdinové a padouši éry předcházející). Ale litevská situace je (nejen historicky) tak specifická, že dál než k onomu rozumovému tušení nemůže myslím český divák dojít. Česká divačka, snad ještě může souznít s „těžkým ženským osudem“ (uvozovky nejsou ironické!) reprezentovaným ústřední Maryté/Mariannou, jež je svým okolím dost ošklivě zneužívána a přehlížena.
Výraznější zážitek se – v mém případě – opět nekoná. Jen přijetí „zprávy“ a drobná úvaha, jak by asi inscenace vypadala v podání Alvise Hermanise, jemuž nejen estetikou zjevně mnohé dluží.