úterý 6. září 2022

Švejda: Tak tiše až (MDP - Komedie & Orchestr Berg & Spitfire Company)

Tak tiše až je soudobá opera (skladatele Slavomíra Hořínky na libreto Jany Šrámkové v interpretaci Orchestru Berg), uchopená prostředky moderního tance (pod režijním vedením Petra Boháče a Miřenky Čechové, tedy Spitfire Company), která (retrospektivně) vypráví příběh dívky, zneužité knězem.

Tvůrci dávají kompozici pevnou a "širší" strukturu: v expozici sledujeme (operní) monolog již starší ženy, chystající se předstoupit (a předstupující) před soud, před nímž líčí svůj osud, jádro příběhu (zprostředkované tancem) představuje nejprve vylíčení samotného "případu" a následně (jak já si to interpretuji) symbolické postižení transformace nevinné (podvědomé) dívčí sexuality v její temnou, duši stravující podobu (děje se tak proměnou hry s dětským koníčkem v zápas s postavou s černou maskou koně); závěr (opět zprostředkovaný zejména pěvecky) zaznamenává ženino srovnávání se (a vyrovnání) s traumatem.
Tak tiše až se potýká s několika problémy.
S doslovností a básnickou uměleckoidností textu, který je Markéta Cukrová jako Žena nucena zpívat - kdyby tyto pasáže (expozice a závěr) v inscenaci nebyly, nic by se myslím nestalo - divák by vstupoval in media rest a příběh by se pro něj stal zajímavější (a "dobrodružnější"), neboť interpretačně otevřenější.
S režijními (a občas i hudebními) sklony k pouhé ilustraci zobrazovaného příběhu (jehož obsah - to, jak k zneužití došlo - vlastně sotva může nějak překvapit). Jde samozřejmě o tenkou hranici, kdy jde ještě o svébytné inscenační uchopení (jak např. muž dívku svádí) a kdy už jen o mechanický "převod" (jak např. dívka po vykonaném aktu trpí); dost předpokládám záleží na subjektivním vnímání každého diváka. 
A konečně: s příliš velkou sevřeností a "utažeností" celé práce. Tvůrci divákům, zdá se mi, jako by říkali zbytečně mnoho, nechávali mu málo prostoru k samostatnému uchopení toho, co sleduje. Méně by bylo více.
Inscenace je nejzajímavější a nejsugestivnější v tanečních pasážích. Tam, kde směřuje k abstrakci, kde nevnucující se, decentní, vynalézavě proměnlivá hudba s tímto tancem přirozeně splývá.
Premiéra 5. a 6. září 2022. 
Foto Patrik Borecký.

Žádné komentáře :

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme