Vlna divadelních verzí úspěšných filmů už sice poněkud opadla, v žádném případě však nezmizela. S oblíbenou severskou kinematografii se nyní rozhodli utkat v Komedii, kde režisér s Tomáš Loužný s dramaturgyní Lenkou Dombrovskou uvedli adaptaci Trierova opusu Jack staví dům, a to v docela divoké kombinaci s Dantovou Božskou komedií. (Za poznámku na okraj snad stojí, že do ještě divočejšího kontextu už před čtyřmi lety uvedl tentýž titul Jan Kačena, který Trierovu postavu „umělecky“ vraždícího psychopata prolnul do Jácíčka z dětské knihy Daisy Mrázkové - viz zde).
V Komedii se od filmové předlohy dost výrazně vzdálili, což ovšem bývá v podobných případech spíše výhodou. Inscenace v podstatě předložila sérii dialogů vraha se svými oběťmi, ať už těsně před činem, tedy s reálnými postavami, nebo po něm, to už s přízraky či vnitřními démony. Dojde samozřejmě na mnohé skandální hovory, ve kterých je vraždění provokativně označováno za umění. Titulní hrdina se v nich groteskně a cynicky ohání etikou i estetikou, občas cituje z Božské komedie (pokud jsem to správně zachytil, nejspíš i z dalších básnických děl) a ve finále je názorně odeslán do pekla.
Přidaná dantovská rovina sice představuje efektní nápad, ve výsledku však působí poněkud dekorativně - síla i originalita celkově docela povedené inscenace leží jinde. Dílem v „úplně obyčejném“ rozehrávání smrťáckých groteskních situací (skvělá byla hned v úvodu Gabriela Míčová jako nesnesitelná manažerka) a dílem ve stále silněji se prosazující paralele Jackova uměleckého vraždění k psychopatickému násilí coby modelu chování na mezinárodní úrovni. Nebo naopak v promítnutí této logiky do zcela konkrétní otázky, se kterou se Jack obrátí na publikum: o co by svět přišel, kdybyste tu vy vůbec nebyli?
Dost možná bych se s tvůrci neshodl na relevanci všech konkrétních příkladů (berou to šmahem od Izraele přes Jugoslávii až po dnes obligátní putinovské Rusko), ale o to konec konců tolik nejde. Důležitější je, že v Komedii objevili téma, které se nachází mimo předlohu, svým způsobem dokonce i nad ní, což by asi mělo cílem každého cti dbalého adaptátora: schopnost obalit děsivé činy mlhou vznešených frází a sofistických argumentů může být jev skoro stejně děsivý jako ty činy samotné nebo bezzubost, s jakou jim svět není schopen čelit.
více informací tady
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 8.3. po osmé hodině
foto Patrik Borecký
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme