Mikulka: Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku (festival Nová Komedie, úterý 11.4.)

Pořádat v Praze divadelní festival není snadné, schválně si zkuste vybavit nějaký, který by „držel pohromadě“ a měl opravdovou festivalovou atmosféru (kromě obligátní Letní Letné, samosebou). Nová Komedie, jejíž druhý „regulérní“ ročník pořádá Divadlo Komedie, měla navíc smůlu, že ji po prvním pokusu v roce 2019 postihly covidové lockdowny a letos tudíž začíná de facto od znova. Kurátorka Lenka Dombrovská k tomu opatrně (a myslím, že docela rozumně) dodává, že se vlastně ani nemá jednat o opravdický festival, spíš o „kontextové rozšíření programu divadla Komedie“. V každém případě, ať už se zvolí libovolné formální označení, pražskému publiku se v průběhu povelikonočního týdne představí šest nepražských inscenací (plus jedna domácí), a na Nadivadle o nich budeme, doufám, že pravidelně, podávat zprávy.

První festivalovou inscenaci Andělé v Americe aneb Démoni v Polsku přivezl krakovský Teatr Barakah; pojednává o tématu poslední dobou všude možně probíraném tak intenzivně, že už vyhlíží skoro inflačně. Režisér Michał Telega vyšel z osobních zpovědí několika herců‑gayů a sestavil z nich nepravidelně strukturovanou skrumáž situací prokládaných odkazy na proslulou Kushnerovu „gay fantazii“ Andělé v Americe. Sympatické je, že výsledkem není prvoplánová agitka, méně sympatickým rubem téže mince zůstává, že není tak docela zřejmé, k jakému smyslu či cíli to všechno směřuje.

Prakticky jediným obsahem nejdelší a nejvýraznější scény celé inscenace je blíže neurčený konkurs, ve kterém režisér (nazvaný podle jedné z postav Andělů Roy, hraje jej ale žena) ponižuje herce a hýří rasistickými či homofobními průpovídkami. Podlézaví herci se mu navzdory tomu snaží ve všem vyhovět a dva z nich jsou nakonec vybráni. Do toho se prolínají vzpomínky a úvahy jejich kolegy, který se nakazil virem HIV, a ještě dalšího, který nedokázal o své homosexualitě říci matce. Bez výraznější opory v okolním dění dojde na agresivní provolávání homofobních a protiimigračních hesel, která se (odhaduji) objevují na polských demonstracích, občas se tančí, občas zpívá a hraje, nechybí ani patetický monolog, pronášený se slzami v očích přímo do publika. Paradoxem přitom je, že vzdor proklamovanému dokumentárnímu charakteru vše vyznívá vlastně docela neurčitě a rozmlženě.

Nejspíš mi chyběla lepší znalost kontextu, věci jistě nepomohl klasický neduh v podobě poněkud chaoticky pouštěných titulků (i když v polštině to není takové neštěstí). Ale stejně, nemohu si pomoci: do smysluplného celku se výše zmíněné ingredience prostě neposkládaly. Možná snad dokonce ani neměly, čemuž by tak trochu nasvědčoval závěrečný výstup, při kterém se ke slovu konečně dostal nahý herec v baletních špičkách, který jinak po celou dobu představení postával nenápadně v pozadí jeviště. Naklonil se k mikrofonu a s odkazem na předchozí vyprávění o hrůze z AIDS prohlásil cosi jako „Nemám žádnou tabletku ani šroub, kterým bych spojil Vesmír“. Ale možná jen příliš divoce interpretuji ve snaze dát za každou cenu rámec scénám, které měly mít společné pouze základní téma. Jednoduše nevím. Co ovšem vím, je to, že v souhrnu se jednalo o zážitek spadající do značně nepopulární kategorie „nepopudí/nenadchne“.

festivalový program ke stažení zde
foto Piotr Kubic

o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO  Vltava ve čtvrtek ráno po osmé hodině