Mikulka: Vykouření + Pozdravuju a líbám vás všecki (Husa na provázku)

V pasti boje za dobrou věc

Předevčírem jsem po zhlédnutí představení Husy na provázku psal o „pasti ozvláštňování“, další dva tituly z trojice, kterou Brňáci představili v Arše, mě upomněly na jiný docela častý zádrhel. Pracovně by ho bylo možné označit třeba „past boje za dobrou věc“ - přičemž v tomto konkrétním případě v ní uvízlo nejprve Havelkovo Vykouření a o dva večery později Klimešové Pozdravuju a líbám vás všecki.

Vykouření se po pěti letech vrací ke skandálu, který vyvolalo hostování Frljićovy inscenace Naše násilí a vaše násilí na festivalu Divadelní svět. Protestovalo se písemně i jinak, asi třicítka členů značně podezřelého spolku nazývajícího se „Slušní lidé“ přerušila představení, kardinál Duka dokonce podal na organizátory žalobu. Pozdvižení vzbudila především scéna, v níž Ježíš znásilňuje muslimku, což režisér mínil jako vyjádření násilí Západu vůči zbytku světa, Slušní i mnozí jiní lidé se ovšem cítili přímo dotčeni (přičemž řadě z nich poněkud unikal metaforický charakter věci).

Zajímavých a dodnes třaskavých témat by se v souvislosti s tímto skandálem dalo najít, myslím, docela dost. Havelka si nicméně vybral to, ohledně kterého v naší bublině panuje docela bezpečná shoda: Vykouření v mnoha různých variacích opakuje, že postava Ježíše není opravdický Ježíš, protože divadlo pracuje se znaky, a že nelze zakazovat divadelní představení jen proto, že se někomu nelíbí. První polovina inscenace tak na nesčetných příkladech demonstruje znakový charakter divadla (což činí způsobem často dosti zábavným), ve druhé herci citují ohlasy na dotyčný skandál, posbírané ze všech možných zdrojů (což záhy začne být dosti úmorné). Ohlasy, které se vyslovují pro zákaz, jsou povětšinou naivní nebo přímo pitomé, a vzhledem k tomu, že většina mluvčích neodolá pokušení trochu si zaparodovat (přestože se naoko tváří, že to nedělají), vyznívají ještě o kus pitoměji, než by musely.

Výsledkem devadesátiminutové podívané tak je, že si na jejím konci všichni v sále myslí totéž, co si s pravděpodobností blížící se jistotě mysleli ještě předtím, než vstoupili dovnitř: zakazovat divadlo je špatné, Ježíš na jevišti není opravdový Ježíš, a ti, kdo protestovali proti uvedení Našeho násilí jsou dílem tupci a dílem mimoni.

Nezamýšleným kontrastem k urputnému divadelnímu vylamování otevřených dveří je jeden z textů, který se ozve ve druhé půlce večra. Soudní verdikt odmítající žalobu kardinála Duky je napsaný stručně a srozumitelně, argumentuje logicky, pádně, místy dokonce s poťouchle pobavenou ironií - a především, řekne vše podstatné. Z hlediska boje za správnou věc by nejspíš stačilo, kdyby byl dotyčný rozsudek přečten hned na začátku představení a pak už by klidně mohlo zůstat u víceméně nezávazných legrácek.


Vesele a zdánlivě nezávazně začíná i představení Anny Klimešové Pozdravuju a líbám vás všecki. Koná se svatba, jako svědkové či rodinní příslušníci jsou na jeviště vytaženi někteří diváci a celé je to opravdu velice zábavné (především Zdislava Začalová dokazuje, že ocenění za talent roku nedostala náhodou). Pak ale dojde na to podstatné: ukáže se, že ženichem je Kurd, který v Česku žádá o statut uprchlíka a naráží přitom na řadu protivenství, jak ze strany úřadů, tak od příbuzných své (moravské) nevěsty.

Také v tomto případě se jedná o téma nepochybně komplikované a potenciálně kontroverzní, Klimešová však k němu přistoupí skoro stejně bezrizikově jako Havelka k zákazu provokativního divadelního představení. Sympatický Kurd je stále dokola ponižován dílem trapně primitivní podezíravostí nevěstiny rodiny a dílem nepřátelskou a tupou byrokracií, která vyžaduje nesmyslně podrobné důkazy toho, že doma opravdu trpěl a nežení se jen fingovaně. Vše je předvedeno přehledně a černobíle, sympatie tvůrců i publika jsou jasné, pro správnou věc jsou všichni, a zdá se tudíž skoro zbytečné utvrzovat se v nich pořád dokola přihazováním dalších a dalších variací na zmíněné potíže a trapnosti.

Kdo si přečte program, zjistí, že se tvůrci inspirovali reálnými osudy jejich společného známého - což je z lidského hlediska chvályhodné, jenže málo platné, inscenaci jako takové to pomůže jen pramálo. Je ostatně charakteristické, že stejně jako ve Vykouření jsou i v Pozdravuju a líbám vás všecki divadelně nejpovedenější ty pasáže, v nichž se za nic nebojuje, kde si tvůrci spíš „jen tak“ hrají a rozvíjejí více či méně samonosné žertovné situace.


Nemyslím si, že by divadlo nesmělo bojovat a zasazovat se za správné věci (pochopitelně, kdo by se taky chtěl zasazovat za něco nesprávného, že?), ale je to disciplína zatraceně obtížná. Dobré úmysly a dobré cíle by neměly být dostatečným důvodem pro prvoplánové divadelní hlásání čehokoli, od toho tu jsou noviny, sociální sítě nebo demonstrace. A bezpečné utvrzování se v tom, s čím beztak všichni v sále souhlasí, by zas mělo být tak trochu pod úrovní cti dbalých angažovaných tvůrců. (Poslední větou si samozřejmě úplně jistý nejsem, ale berme to jako malé zbožné přání optimisticky připlácnuté na závěr článku.)

více informací: Vykouření, Pozdravuj
foto David Konečný