Dubský: Krkavci (Dejvické divadlo)

Pro svůj režijní comeback si Jan Frič vybral téměř zapomenutou francouzskou hru z konce 19. století, která se v Česku ještě nehrála. A dokázal ji společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou zbavit nánosů dobově podmíněného balastu a vykřesat z ní zcela současnou výpověď o světě, který ovládají peníze a spleť zákonů a nařízení, v nichž není snadná orientace.

Marně vzpomínám, kdy se mi naposledy stalo, že by se moje divácké rozčarování po zhruba čtvrthodině představení proměnilo v takovou spokojenost na jeho konci. Úvodní pasáž Krkavců je totiž pojata jako projekce staré televizní adaptace tohoto díla, které v pološeru skrytí herci dabují. Pocitově mi to přišlo hrozně dlouhé, ale postupem večera jsem musel uznat, že expozice do rodinných vztahů má své opodstatnění, i když bych si dovedl představit, že bude zpracována divadelně zajímavějším způsobem.

Po tomto úvodu jsme vrženi do bílého pokoje, který neodbytně sugeruje smuteční síň, v němž matka a její tři dcery řeší, jak se vypořádat s dědictvím po zesnulém otci. Probudily se do bolestné reality, v níž se neorientují, a brzy pochopí, že pomoc, na kterou spoléhaly, nepřijde. Za truchlícími ženami sice přicházejí rodinní „přátelé“ s nabídkou pomoci, ale ukazuje se, že je zajímá pouze jejich vlastní prospěch. Jsou to dravci, kteří chtějí na nešťastné události vydělat, což je zachyceno vtipnou jevištní metaforou, kdy si každý z návštěvníků nestydatě přivlastňuje chlebíčky připravené na stole. Zároveň ale postavy zůstávají dráždivě nejednoznačnými, takže nikdy není zcela jasné, kdy pozůstalým servírují jen nepřikrášlenou realitu a kdy se je snaží prachsprostě obrat.

Frič vystavěl inscenaci na podobném principu jako oceňovanou Vassu Železnovovou v Národním divadle. Herci mluví na mikroporty, vše se odehrává bez větších emocí. Dusivé sevření rodinného kruhu, z něhož není cesty ven, je téměř hmatatelné. Je to vlastně docela kruté a depresivní, do toho se ovšem prolamují osvěživě zábavné momenty, které vyplývají z využití současné mluvy v souřadnicích starého dramatu, ale hlavně z precizních hereckých výkonů.

Nejvýrazněji se mi do paměti zapsali Ivan Trojan jako na první pohled neškodný, přitom nebezpečně úlisný Teissier, či Tomáš Jeřábek, který hraje bodrého právníka Bourdona. Přesné charakterové studie předvádějí představitelky všech tří sester, přičemž nejvíce vynikne hostující Veronika Lazorčáková, na jejíž postavě Marie se nejtragičtěji promítne vývojový oblouk od snahy řešit vlastní ekonomickou situaci až po rezignaci a souhlas s vynuceným sňatkem. Antonie Martinec Formanová a Anna Fialová sice nemají tolik prostoru, ale i ony vytvářejí pozoruhodně mnohovrstevnaté postavy.

Ačkoliv mi docela dlouho trvalo, než jsem se na poetiku Fričovy inscenace naladil, nakonec z toho byl velmi příjemný zážitek, který ukázal, že po průměrném Niteru je Dejvické divadlo zase v té nejlepší formě.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto Patrik Borecký
více informací zde