Škorpil: Heda Gablerová - naostro (Činoherní klub)

Havelkovu režii Heda Gablerová – Naostro (v originále lépe dvojznačné Shooting Hedda Gabler) lze vnímat v pandánu k Rackovi uvedenému v Divadle Na zábradlí. I v Činoherním klubu jde o výraznou úpravu klasického textu. Tentokrát neautorskou, protože Ibsena do prostředí norských (ne)závislých filmařů přepsala britská scenáristka Nina Segal. Jinak je zde ale víc podobností, než by se dalo čekat: skupina vyhořelých postav maskujících své slabosti a prohry cynismem, převládající podehrávání a zcizování a zvláštním (pro Havelku ovšem typickým) způsobem odhalený mechanismus konstruované režie.

To vše lze v zásadě vnímat jako plus, zvláště v kombinaci se spolehlivými až výbornými hereckými výkony (zde i na Zábradlí). U obou inscenací zarazí jistý emoční chlad, jenž je jen z části záměrný. U obou inscenací (a o málo výrazněji u Hedy) jsem měl pocit, že jen chápu, proč hrdinové nakonec sahají po zbrani a končí své životy. Je přitom patrné, že Segal chce, aby hra končila v mírném šílenství, zmatku, který se všem vymyká z rukou a ze kterého není jiného východiska. Havelka ovšem nedokáže ani herce ani diváka k tomuto prožitku dovést. 

Segal mu sice nejspíš nabízí možnost rámovat vše pokračováním natáčení a nadějí že i závěrečné balábile je jen další z Henrikových režijních pastí, ale i tak působí konec příliš uměle, chladně a vypočítavě. Havelka se s tzv. „pevnými texty“ teprve začíná potkávat (jde – počítáme-li i dejvického Hernaniho - teprve o třetí takovou režii) a zdá se, že cestu ke kýžené rovnováze mezi perfektně konstruovanou režií a jistou důvěrou ve vnitřní (řekněme snad psychologickou) opravdovostí postav teprve hledá.

více o inscenaci