Voska: My děti z druhé ruky (Eliadova knihovna)

Děcák na vlastní kůži

U tématu dětských domovů a sociální vyloučenosti těžko očekávat úplnou selanku, inscenace Róberta Štefančíka My děti z druhé ruky, která se uvádí v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí, přesto umí překvapit otevřenou drsností.

Naléhavost tématu a jeho zpracování je tu ještě posílena humorem až morbidním (což není myšleno negativně). Platí to hned od začátku, když se děti vyrůstající v dětském domově (Michal Sikora a Martina Znamenáčková) častují vpravdě neotřelými rasistickými urážkami.

Není to zdaleka naposled, kdy počin nedávných absolventů či dosud studentů DAMU umně kráčí po hraně: vícekrát se vrací třeba proces osvojení si dětí, který je připodobňován k čemusi mezi předváděcí akci pro důchodce, autobazarem a prodejem otroků. Právě černočernost použitého humoru společně s osobním vkladem účinkujících (s jejichž skutečnou identitou se tu hojně pracuje) nikdy nedovolí, aby inscenace sklouzla do laciného vtipkování nebo příliš chtěného odlehčování vážných otázek, o nichž se hraje.

Účinkující se také stihnou celkem elegantně dotknout i dalších souvisejících témat, jakými jsou rodičovství nebo bigotnost české katolické církve. V tomto ohledu se sympaticky provokativním výstupem blýskne především Sikora, když ve zhuštěné a erotikou prodchnuté zkratce nenásilně připomene pokrytectví a homofobii jejích čelných představitelů.

My děti z druhé ruky jsou velmi silné hlavně v budování tísnivé atmosféry, jež i přes humorné okamžiky umí zapůsobit s obdivuhodnou silou. Jen zcela drobné a extrémně subjektivní popíchnutí: prosím, pojďme už se vykašlat na dramatické rozhazování většího množství papírů ve snaze ukázat, že je něčeho hodně. Už pár let na mě tahle nepříliš důmyslná metafora bafá z nejrůznějších jevišť a říkám si, že obzvlášť takhle silná a originální inscenace by se bez ní věru mohla obejít.

VOJTĚCH VOSKA

foto Lucie Urban
více informací zde