Shakespeare dostává v Národním divadle pořádné kapky. Po Nebeského Learovi se do zásadní úpravy klasiky pustil i David Radok - z Troila a Kressidy nechal v podstatě jenom expozici (i když to jsou v tomto případě dobré dvě třetiny hry), titulní „love story“ obrátil naruby a hlavně válčení o Tróju důkladně zacyklil. Výsledkem je vcelku tradiční protiválečné poselství: války jsou zároveň banální i strašlivé, jejich příčiny mohou být stupidní nebo malicherné a ti dole to nejspíš odskáčou hůř než ti nahoře. A samozřejmě, politici jsou darebáci.
Nic proti tomu, jenomže pro Shakespeara byla všechna tahle konstatování pouze odrazovým můstkem k brutálnímu a cynicky grotesknímu mumraji, jakých se ve světovém dramatu moc nenajde. Takže jen těžko necítit zklamání. A to i kdyby to v Národním divadle nakrásně dokázali zahrát o mnoho lépe a mnohem méně nezáživně, než jak to ve skutečnosti hrají.
(recenze vyšla v Respektu 17.12.)
Nic proti tomu, jenomže pro Shakespeara byla všechna tahle konstatování pouze odrazovým můstkem k brutálnímu a cynicky grotesknímu mumraji, jakých se ve světovém dramatu moc nenajde. Takže jen těžko necítit zklamání. A to i kdyby to v Národním divadle nakrásně dokázali zahrát o mnoho lépe a mnohem méně nezáživně, než jak to ve skutečnosti hrají.
(recenze vyšla v Respektu 17.12.)
Četla jsem ambici Davida Radoka malinko jinak. Zdálo se mi, že se pokouší zachytit obraz jedné z fází ve věčném (zacykleném) koloběhu "řádu světa", a sice tu, v níž se právě nacházíme. Válka se vede kvůli pitomosti (únosu Heleny), osobní motivy vůdců stojí lidské životy a vůdcové jsou rétoričtí senilové (Agamemnón) nebo intuicí nadaní a zkušení pragmatici moci (Odysseus). Ten obraz vojska na písku vlnami omývaného pobřeží, které čeká na rozhodující bitvu, je hodně silný. Pohyb herců na scéně by měl připomínat přesýpající se písek nebo vlnění mořské hladiny. Což je na aranžích vidět. Problém je, že nepůsobí organicky, mezi herci není žádné napětí, nepůsobí tam žádné odstředivé či dostředivé energie. Na pozadí "sborů" by měly vyniknout sólové výstupy (Radok i činohru režíruje jako hudbu), a to je potíž největší. Jediný, kdo včera - v pátek - dostál svému úkolu, byl Karel Dobrý (Odysseus).
OdpovědětVymazatMyslím, že se až tolik nerozcházíme, ten závěrečný obraz "vojsko po bitvě a před další bitvou" byl opravdu silný. A Dobrý je určitě ze všech nejpřijatelnější. Jenže co třeba s tím, když Javorský v závěru polopaticky opakuje klišé o "prolhaných a úlisných politicích" a pro větší názornost ukazuje do prezidentské lóže... Nebo když se titulní linie změní na smutnou banalitu: mladí se zamilují, načež mu jí odvedou a ošklivě s ní zatočí. A "přesýpání"... to zní zajímavě, ale přiznám se, že by mě to nenapadlo. V tom vytrvalém ploužení po scéně se to dá poznat jen stěží. Spíš mi to přišlo takové operní.
OdpovědětVymazatAle tak jako tak - je mi líto, když se tak skvělá hra jako Trolius a Kressida zúží jen na válečný rozměr. Všechny ty zrady, ironizovaná nabubřelost, cynické řeči, krutá legrace, všechno promíchané s navýsost rozumnými úvahami, které se nakonec neprosadí, ad absurdum dotažený vztek na celý svět. Rozklad, kde se prostě není čeho chytit - nic z toho v téhle inscenaci nebylo a asi ani být nemělo.
ad "přesýpání". Já seděla na 1. balkóně, vy v páté či šesté řadě. Takže jsem ty sborové "operní" aranže přece jen mohla lépe ocenit. :-)
OdpovědětVymazatSouhlasím s Marií, pro mě to byl rovněž výmluvný obraz naší politiky a
OdpovědětVymazatto i v širším měřítku, ta totální žvanírna, neschopnost,
velkohubé sliby, rozklad Agamemnón na konci už přece jen naprázdno otvírá hubu,
takže je úplně jedno, co mele. Stále v poloze záměru a nic neplatí,
nejde ani o morálku a nějaké banální kárání ale o obraz totální rozbředlosti a marasmu. Nedíváme se
náhodou na tohle aspoň deset let? Jenže nevím jak v pátek, ale
bohužel v čtvrtek to vůbec nekomunikovalo a to vidím jako velký
herecký problém. T a K mně tak skvělá nepřijde a Radokova úprava je naprosto
legitimní, žádné obrovské fláky nového textu a nesmyslů, které k tomu vůbec nejdou, žádná bramboračka a cochcárna, všechno to má svůj řád a zapdá do sebe, možná až příliš. A pak co s T a K dnes? Jsem přesvědčená, že někdejší slavná Rajmontova
ústecká inscenace se hlavně výtečně strefila do doby, tenhle moment je
hodně důležitý - jak to cítí publikum a tady, i když je to udělané, tak i přes mimořádnou vstřícnost to nepřešlo přes rampu
Na tom, že Troilus a Kressida je inscenace - jemně řečeno - odtažitá, nekomunikativní a herecky nevýrazná se snad ani nelze neshodnout.
OdpovědětVymazatAle domnívám se, že problematická je i samotná Radokova úprava. Redukuje totiž významově nesmírně bohatou, rozporuplnou a formálně zběsilou hru na jednoduché, přehledné sdělení. A to sdělení sice populární, jenže ve své všeobecnosti poněkud plané: "ne válce, ne politikům".
Seděli jsme s manželkou v pátek kousek od Marie. Mám proto relativní výhodu - mohl jsem svůj zážitek ihned po představení konfrontovat se zážitkem poučeného laika - představení té "slavné Rajmontovy ústecké inscenace" jsme kdysi také viděli, ale od té doby jsme hru nečetli. Nijak jsem se na představení nepřipravoval, věděl jsem, že žádnou ktitiku psát nebudu.
OdpovědětVymazatByli jsme prostě podobní 99% diváků, kterým je inscenace určena, jakkoli jsem teatrolog v.v. Z tohoto hlediska je ale, náš pohled legitimní, protože pro kritiky se divadlo rozhodně nedělá.
Jsem zásadní odpůrce pacifismu, nedávno jsem na toto téma dost ostře polemizoval na iDN v souvislosti s insenací Kdyby tisíc klarinetů v Libni. Přesto mě významově notně zúžená interpretace T a K nijak nevadila, až na několik pasáží z úst Javorského, kde si ovšem nejsem jist, na kolik mi vadil text a na kolik jeho výkon, spíš si myslím, že to chtělo další dramaturgický zásah.
Jakkoli jsem již stařecky nahluchlý, velice dobře jsem rozuměl všemu důležitému, mezi což ovšem nepatřily dialogy TaK. Ale nejenom z této technické stránky, i celkovým výrazem představení po mém soudu přes rampu šlo a kýžený účinek mělo. Líbilo se mi, dal byh 4 puntíky.
Jiná je ovšem otázka, nakolik šlo stále ještě o představení hry W. Sh., jakkoli byly dramaturgické zásahy stále ještě mírnější než v případě Krále Leara. Insenace by se totiž mohla "postmoderně" jmenovat "Troilus a Kressida odjeli na dovolenou", přičemž obě postavy by byly pouze virtuální. V pátečním představení by mi rozhodně nescházely, i bez nich bylo na co se dívat, i bez nich představení dávalo smysl.
Last, not least: nesmírně oceňuji scénografii, veliký emocinální zážitek. Účinný light design, pouze při prologu byl ve čtvrtek Javorský zoufale nenasvícený, neviděl jsem mu do obličeje, což určitě nebyl záměr.