Mládí, láska a Duke Ellington
Je to zjevně jen náhoda, ale v odstupu necelých tří týdnů měly premiéru dva pokusy o jevištní uchopení Vianova románu Pěna dní, jemuž ono nadužívané adjektivum kultovní náleží snad právem. Na Havelkovu verzi v La Fabrice se chystám v lednu, ohlasy se různí (Vladimír Hulec ji v deníku E15 označil za nepovedenou a nedokončenou, moje kolegyně Magdaléna Čechlovská v HN byla o poznání vstřícněji nakloněná) - a včera měla u Bezručů premiéru inscenace v režii Anny Petrželkové a dramatizaci Petra Mašky.Spojení poetiky knihy s poetikou režisérky je už od pohledu víc než logické - a to je nakonec v mých očích paradoxně asi jediným úskalím přinejmenším nadprůměrné inscenace. Petrželkové Pěna dní u Bezručů je totiž přesně taková, jak by člověk čekal, že bude Petrželkové Pěna dní u Bezručů vypadat. Je to onen známý, nahořkle humorný, surreálný příběh o konci bezstarostnosti, obratu ze štěstí do neštěstí, z bohatství do chudoby a ze života do smrti - inscenovaný ve sledu nahořkle humorných, surreálných scén, jež se střídají v poněkud povlovném tempu udávaném jazzovými nahrávkami přecházejícími z bezstarostného bebopu v acid jazz. Groteskní nápad střídá groteskní nápad, Maškova dramatizace není nijak zuřivě originální, ale obstojí bez potíží (využívá mimo jiné poetiku nablblé slovní hříčky, čímž trochu připomíná tvorbu Jiřího Jelínka či Cabaretu Calembour, ovšem bez jakéhokoliv zdání improvizace). A nepřekvapí samo sebou ani to, že to je ústřední čtveřicí (Brett, Vilišová, Jelínek, Krupanská) a jejich "přihrávači" (Melník, Gajdošíková, Urban, Sedláček) výtečně zahrané. Nic tu není špatně, ale je to všechno tak nějak očekávatelné a - navzdory utrpení zhýčkaných milenců - jaksi hladké.
(Profil inscenace zde. Recenze vyjde snad v průběhu příštího týdne v HN.)
Inu, Michale, ale není povzdech "inscenace je pěkná, ale přesně tak pěkná, jak jsem čekal" ryzím projevem "syndromu unaveného kritika", kterého by se měl člověk snažit spíš vyvarovat?
OdpovědětVymazatMožná, možná. Každopádně to je jaksi "povzdech bokem", v oficiální recenzi si ho nechám od cesty. Ale snad není nic špatného se o něj podělit.
OdpovědětVymazatMichale, určitě není. Skoro bych řekla, že je na místě nejen to přiznat, ale nejlépe se ještě podělit mezi sebou o účinné návody, jak se "syndromu unaveného kritika" vyhnout. Máte nějaký recept, pane Šotkovský? Já to řeším co největším rozptylem pracovních aktivit a přáteli z oborů co nejvzdálenějších divadlu + hygienickými pauzami. Ale občas to přes veškerou snahu nefunguje.
OdpovědětVymazatJo, hygienické pauzy provozuju, bez toho asi nejde fungovat. Ale jak o tom teď od rána přemýšlím, myslím, že tohle není nutně ten případ - spíš je to (možná poněkud nešikovně vyslovený) dojem, že se u Pěny dní jak Petrželková, tak vlastně trochu i bezručovští herci malinko (podtrhávám malinko) opakují.
OdpovědětVymazatSouhlasím s panem Šotkovským,
OdpovědětVymazatpovzdechy typu "inscenace je pěkná, ale přesně tak pěkná, jak jsem čekal" do veřejné kritické reflexe nepatří. Stejně jako "nudil jsem se, otravoval jsem se, bolel mě zadek apod." Čtenáře nezajímají duševní ani fyzické stavy a pochody kritika, ale jeho analýza, interpretace a hodnocení viděného.
Ne, tak teď už mám, Vláďo, definitivně dojem, že mi podsouváte něco, co jsem opravdu na mysli neměl. :-)
OdpovědětVymazatdo kritické reflexe jistě nepatří. v glose jakožto specifickém žánru však domnívám se přijatelná je. navíc je mezi těmi příklady které uvádíš a tím co napsal Michal přeci jenom jistý rozdíl. (BTW: bylo by to jiné, kdyby použil plurál, nebo napsal "inscenace je pěkná, ale přesně tak pěkná jak od Petrželkové a Bezručů bylo lze očekávat"?
OdpovědětVymazatJasně,
OdpovědětVymazatpokusil jsem se spíš v řádu zdejších úvah rozvést problém kritika a jeho osobního psaní, resp. hrozby "únavy materiálu".
Jinak ale - v reakci na Jakuba Škorpila - je psaní v plurálu jiné a lepší. Tvůj příklad je přesně ta technika, kterou má podle mého soudu kritik používat. Být zástupcem širší divácké obce, ne nadutou osinou v prdeli. Působí to nenamyšleně, čtenář snáz s textem jde a důvěřuje mu.
Ježišmarjá,
OdpovědětVymazatjá myslel, že se text zobrazí za Michalem a Jakubem. Čtěte si jej tedy tak, ajky by tam byl.
no vidíš a tenhle neosobní, rádobyobjektivní tón, tedy plurál a trpný rod jsem zase já vždycky považoval za cosi namyšleného falešného. jako že "my kritici...", "česká kritika se domnívá...", popř. "ono se to domnívá..."
OdpovědětVymazatHra na objektivitu je falešná, argumentová subjektivita je mnohem poctivější a zábavnější.
Recept nemám, sám mám se svým "syndromem unaveného dramaturga" problémů dost:-) Hlavní je o tom riziku vědět, myslím si. Já asi rozumím tomu, jak to Michal myslel, ale vlastně mi přijde trochu zvláštní něco takového inscenaci vytýkat. Ale v žánru "blogového povzdechu" - proč ne.
OdpovědětVymazatS Jakubem plně souhlasím. Ten pocit, s kterým se Michal svěřil, by se jistě snadno dal v textu tzv, objektivizovat. Ale pořád je to jeho pocit, nikoliv mluvení za nějakou "širší diváckou obec", ježíšmarjá.
OdpovědětVymazatMyslím, že tu nejde zobecňovat. Pravda nicméně je, že spíš než cieslarovský přístup "osobního ručení" mi je bližší úsilí i do samotných slov promítnout vůli po objektivizaci svého soudu. Ale možná je tomu tak jen proto, že jsem zároveň divadelní historik.
OdpovědětVymazatJistě
OdpovědětVymazatpředevším záleží na samotném autorovi, sám si vybírá techniku a nakládá s ní. Při redakční práci však téměř automaticky vyškrtávám slova jako "myslím si", "dle mého názoru" apod. Autor je pod textem podepsán, tak je snad jasné, že co píše, si i myslí.
Byť - když to teď promýšlím - ani toto se nedá zobecňovat a někdy je použití těchto slov výraz jistého - řekněme - váhání, které do textu nezbytně patří.
tak na tyhle slova jsem já specialista. takže souhlasím, škrtat. jsou to paraziti.
OdpovědětVymazatnicméně ososbně soudím, že, alespoň podle mého názoru, si myslím, že ani toto nelze - abych tak řekl - zobecňovat.
Já mám v novinách první osobu jednotného čísla zakázanou, tak si občas někde pro úlevu zaparazitím. :-)
OdpovědětVymazat