„Jak je možné, že si
lidé – spolužáci - navzájem mohou takto ubližovat? Odkud se to bere?“ ptá se Eva Bergerová
na webových stránkách Słobodzianekovy Naší
třídy. Odpovídá si přitom jen o větu dříve, když tvrdí že „Ani nejde o polsko-židovský konflikt.“
Ale právě že jde. Nikde jinde než v Polsku by se ten krutý a fascinující příběh
odehrát nemohl. Je to zkrátka polská hra. Hledat v ní jakési obecné pravdy
je stejně tak marné, jako hledat je v izraelsko-palestinském konfliktu,
poválečném odsunu Němců nebo vztahu generace mých rodičů ke všemu Ruskému.
Konstatování že lidé jsou na sebe zlí, krutí a že si křivdí je totiž s odpuštěním
banální. Słobodzianekova hra je strhující, ale mimo Polsko jen sotva z poloviny
účinná.
Režie Jana Novotného to koneckonců jen potvrzuje. Protože se nemůže spolehnout na automatický účinek a dopad příběhu, rozhodl se ho všelijak dobarvovat. A tak zejména v první půli inscenace ilustruje dobové reálie a doslovuje vše, co - soudím - musí být polákovi jasné z pouhého náznaku. Emociální náboj se navíc snaží zvyšovat otravnými „podpásovkami“ typu reflektorů namířených do jeviště, dětského hlasu oznamujícího jednotlivé „lekce“ či tak, že nejednou nechá herce zajít až za práh přijatelného prožívání.
Oč působivější je přitom ta strašlivá polská historie tam, kde je pouze (ovšem v souladu s celkovou dikcí hry) konstatována, tedy především ve scéně upálení židů ve stodole, či dokonce v oné tak často citované závěrečné pasáži odříkané na forbíně čelem do publika (byť rozsvícený sál a jistá překotnost zde trochu brání přirozené divákově potřebě „doprožít“ si stejně osudy všech hrdinů).
Režie Jana Novotného to koneckonců jen potvrzuje. Protože se nemůže spolehnout na automatický účinek a dopad příběhu, rozhodl se ho všelijak dobarvovat. A tak zejména v první půli inscenace ilustruje dobové reálie a doslovuje vše, co - soudím - musí být polákovi jasné z pouhého náznaku. Emociální náboj se navíc snaží zvyšovat otravnými „podpásovkami“ typu reflektorů namířených do jeviště, dětského hlasu oznamujícího jednotlivé „lekce“ či tak, že nejednou nechá herce zajít až za práh přijatelného prožívání.
Oč působivější je přitom ta strašlivá polská historie tam, kde je pouze (ovšem v souladu s celkovou dikcí hry) konstatována, tedy především ve scéně upálení židů ve stodole, či dokonce v oné tak často citované závěrečné pasáži odříkané na forbíně čelem do publika (byť rozsvícený sál a jistá překotnost zde trochu brání přirozené divákově potřebě „doprožít“ si stejně osudy všech hrdinů).
recenze polské a pražské inscenace Naší třídy vyjde v SADu
stránka a trailer varšavské inscenace zde
stránka pražské inscenace zde
Že je Naše třída „polská hra“, a že tudíž v Polsku vyzní silněji, než v Česku je samozřejmě pravda. Zatraceně sporné je ovšem tvrzení „hledat v ní jakési obecné pravdy je stejně tak marné, jako hledat je v izraelsko-palestinském konfliktu, poválečném odsunu Němců… atd“. A to i když se nebudeme strefovat do snadného terče v podobě neobhajitelné teze, že nějaké téma může a priori vyloučit obecný přesah.
OdpovědětVymazatPrávě Naše třída je totiž, myslím si, příkladným důkazem toho, že hra, která se na první pohled tváří jako dokumentární divadlo, dokáže nabídnout mnohem víc. Słobodzianek popisuje konkrétní historickou událost, ale současně dokáže vytvořit modelovou situaci. Na té pak přesvědčivě ukazuje, jak se roztáčí nezadržitelná spirála křivd a násilí, a jak semele všechny, kteří se ocitnou v jejím dosahu. A jak potom své činy sami sobě zdůvodňují variacemi výroku „Co jsem mohl dělat?“ - který ovšem v konkrétních situacích zní vlastně docela pochopitelně. Což je skoro stejně děsivé, jako ty činy samy o sobě. To je přece něco trochu jiného, než jednoduché konstatování, že lidé jsou na sebe zlí a krutí.
Słobodzianek navíc skvěle pracuje s účinným formálním trikem: píše o hrůzných věcech, onu spirálu násilí dovádí až do roviny jakési mystické viny, přitom to ale všechno říká navenek úplně klidným a věcným tónem. Skoro jako kdyby jednotlivé postavy vzpomínaly jakousi lehce dobrodružnou skautskou bojovku. Výsledný dojem je o to mrazivější.
Součástí spirály, ze které se nedá vyskočit, je také několik velmi silných individuálních příběhů, z nichž každý by asi bylo možné rozvést do samostatné hry. Některé jsou „historické“ jiné spíš „soukromé“. Z ryze divadelního hlediska se mi zdá nejsilnější ten úplně nejosobnější: slušný a statečný, jenže poněkud primitivní venkovan zachrání před jistou smrtí intelektuálně založenou spolužačku. Vezmou se, vydrží spolu až do smrti – a oba si tím beznadějně zkazí život.
Ryze spekulativně si troufám tvrdit, že Naše třída je hodně silná káva i pro někoho, kdo třeba vůbec netuší, že v Polsku žijí nějací židé. Nebo Poláci.
možná to tak nevypadá, ale proti Słobodzianekově absolutně nic nemám. a dokonce s tebou z velké části souhlasím.
OdpovědětVymazatale trvám na tom, že hra polská je. co v českém kontextu s postavou henieka? to je vrcholné politikum, zpochybňující snad všechny klíčové polské instituce 20. stol. (církev, Solidarita...). vedle Rachelky a Władeka bezpochyby jedna z nejsilnějších postav hry (mnohem lepší než "obyčejný" oportunista Zygmunt). To jsou odstíny, které se v českém kontextu ztrácí.
Ano, hra je to opravdu vynikající. Což ovšem nic nemění na tom, že její pražská inscenace je podle mě sotva průměrná.
No, při čtení tvého předešlého textu by jeden skoro řekl, že toho máš proti Naší třídě docela dost :)
OdpovědětVymazatPokud bychom se ovšem - víceméně - shodli na tom, že Naše třída opravdu je výborná hra, nastupuje druhá otázka: co si počít s inscenací, která do českého kontextu uvede výbornou hru, ale zrežírována je bohužel sotva průměrně (a zahraná jen o něco málo lépe).
Navážu na to, o čem jsme se dohadovali nad mojí glosou po premiéře: obecně si myslím, že výsledný dojem z inscenace je (velmi zjednodušeně řečeno) součtem kvality nastudované hry a kvalit, řekněme, ryze divadelních. Chápu, že se teď pouštím na trochu tenký led, ale přinejmenším v případě divadla, které se snaží interpretovat text, to tak snad brát lze. Jako když skvělou píseň zazpívá průměrný zpěvák.
Jinými slovy: pokud inscenátoři tu hru vyloženě nepohřbí, může být výsledek takového nerovného setkání velmi slušný (respektive „nadprůměrný“, abych tvrdohlavě setrval u výrazu, za který jsem tu už byl popotahován). Na Novotného inscenaci Naší třídy v Komedii mi přes navíc všechny výhrady bylo docela sympatické, že režíroval s pokorou, nesnažil se na jeho účet předvádět. Výborné hře sice nepomohl, ale vlastně jí ani nijak zásadně neublížil.
proti pražské inscenaci Naší třídy toho opravdu dost mám. proti textu nikoli (jen si tedy nemyslím, že je to hra desetiletí)
OdpovědětVymazat"pokud inscenátoři tu hru vyloženě nepohřbí" + "nesnažil se na jeho účet předvádět" - právě v tom se asi zásadně neshodneme. jestliže jednu z klíčových scén - znásilnění Dory, které zakládá sdílenou vinu "4 mušketýrů" - inscenuje v protisvětle, takže z ní jako divák, s odpuštěním, nic nemám, tedy nejsem (spolu)svědkem a nevím ani kdo a jak se chová, je to chyba. a vůči zbytku inscenace i problém. stejně tak "mejdan v kine Aurora" není rudá vlajkosláva, jak se režie snaží naznačit. Obecně se do inscenace na můj vkus moc snaží dostat "velké dějiny": zmíněné kino, citace všech možných hymen (obzvlášť zbytečná je v tomto kontextu ta americká) a nadbytečná je i citace projevu Kwasnievského na závěr (opět proč? aby to vyvolalo pocit happyendu? k němu ovšem Słobodzianek nemíří). Jsou to kruté dějiny konkrétních osob, které konají na pozadí (nebo v podmínkách) velkých dějin. Takhle ale jakoby se jim dostávalo alibi, jako by byly stvrzovány v jejich názoru "co jsem měl/mohl dělat - taková byla doba". Text je tak oslabován o řadu svých atraktivních vrstev, které jsi tak dobře popsal v první reakci.
Ty jsi okouzlen, a právem, hrou a unesen příběhem. To chápu. Můj problém asi na druhou stranu zakládá i to, že o historii Jedwabneho (a pod.) už jsem dost věděl a i dřív viděl hru v (podle mne lepší) inscenaci Spišákově. Vlastně je to i příspěvek k tradiční diskusi, zda je dobré, aby kritik před návštevou představení znal text.
V tom, co nám nelíbí na inscenaci, bychom se nakonec asi taky celkem shodli. Akorát, že mi to vesměs nevadí tak fatálně, jako tobě. Přičemž uznávám, že to může být i tím, že jsem byl po četbě hry vůči insenaci jakožto celku vstřícnější. Nemyslím si ale, že by to bylo špatně: přijít s mimořádně kvalitní hrou je záslužné a hru nelze dost dobře od insenace oddělit.
OdpovědětVymazatJsem pravděpodobně, jakožto ročník 1944, příslušníkem generace rodičů kolegy Škorpila. Možná, že budu i trochu starší, a tak úplně záporný vztah ke všemu Ruskému nemám a nikdy jsem neměl, ovšem ke všemu sovětskému ano (vždy jsem si uvědomoval, že prvními vězni nacistických koncentráků byli Němci a zdrcující většina osazenstva gulagů byli Rusové).
OdpovědětVymazatProto jsem se (jako student II. roč. KDV FFUK) necítil v srpnu 1968 jako čerstvě okupovaný Rusy, ale jako nadále a ještě očividněji okupovaný bolševiky a jejich domácími kolaboranty - českými komunisty. Dokonce jsem invazi trochu perverzně vítal - konečně přestalo to pokrytecké předstírání státní suverenity.
Jinak ovšem s J. Š. souhlasím v tom, že právě polský antisemitismus, ústící v masové vraždění, je, spolu s tím německým, ruským a ukrajinským natolik specifický, že nějaké zobecňování je sotva na místě. Některé analogie podobných genocid v dějinách XX. stol.nacházíme v Evropě pouze v SSSR (kupř. krymští Tataři, povolžští Němci, Čečenci) a v potitovské Jugoslávii; jinak spíš mimo Evropu (turečtí Arrmén, oběti Rudých Khmerů v Kamboži, některé genocidy v Africe).
Antisemíitské evropské genocidy, vrcholící Holoacustem, jsou prostě natolik specifické, že je zobecnit na celé lidstvo dost dobře nejde a na Evropu XX. stol. už vůbec ne.PS. Tik starého pedagoga vůči bývalému studentu:"... musí být polákovi jasné z pouhého náznaku..." má být velké P.