Protihlas aneb
Oidipovo město potřetí
Za prvé: Oidipovo město není Oidipovo, ale Kreontovo, byť jméno
Oidipus v názvu zarezonuje líp...
Za druhé: shluknout celou legendu do jednoho inscenačního mixu a provést diváka kauzálně zmarem jednoho rodu není novinka, je proto s podivem, že inscenátorům (a snad i divákům) to jako výklad i jevištní gesto postačilo. Asi jako bychom několik po sobě jdoucích inscenací Krále Leara postavili pouze na sloučení postav Cordelie a Šaška (v poslední době tento trik oživil Nebeský i Pokorný) ve víře, že většina diváků o dřívějším použití tohoto fóru nebude vědět, takže nápad je tu a žádný (další) výklad netřeba...
Za druhé: shluknout celou legendu do jednoho inscenačního mixu a provést diváka kauzálně zmarem jednoho rodu není novinka, je proto s podivem, že inscenátorům (a snad i divákům) to jako výklad i jevištní gesto postačilo. Asi jako bychom několik po sobě jdoucích inscenací Krále Leara postavili pouze na sloučení postav Cordelie a Šaška (v poslední době tento trik oživil Nebeský i Pokorný) ve víře, že většina diváků o dřívějším použití tohoto fóru nebude vědět, takže nápad je tu a žádný (další) výklad netřeba...
A konečně za třetí: neříkám, že musí být postavy
v neustálém pohybu, chvála hercům, kteří umějí nehnutě stát a přesto
slovním nebo minimalistickým gestickým/mimickým jednáním poutat pozornost. Tady mají sice nijak objevnou, přesto
nápaditou a patrně funkční scénu (pokud by se s ní pracovalo)
v podobě pohyblivé sešikmené půlrampy přes celé jeviště, která postavám například
umožňuje vybíhat proti ní v zoufalém odporu a klouzat zpátky v plné
marnosti svého snažení, ale ostentativně nechávají nehybné herce deklamovat
text na forbíně ve víře, že nikdo v publiku historii města Théby nezná a tak „zbytečnou“
akcí nebudeme rozptylovat diváckou pozornost...
Problém nevidím ve scéně ani v nijak profilovaném herectví s
čestnou výjimkou Kreonta, jehož/jejíž
(představitelkou je Susanne Wolff) exaltovaný projev však do celkové
koncepce příliš nezapadal, ale v dramaturgické úpravě a režijním gestu.
Nutnost krácení je bez debat, ale z postav se jako na povel staly figurky
bez podstaty, bez motivací k jednání a vlastně i bez osudu. Režijní výklad
vlastně neexistuje: na jevišti se odehrává příběh od Oidipa k Antigoně s
krátkými zastávkami u jednotlivých příbuzných, patrně abychom si znovu uvědomili,
že když jeden chybuje, jsou - nebo aspoň tehdy byli - jeho potomci jednoduše
v háji. Proč ne, kdyby byla inscenace koncipována jako edukativní
seznámení s antickým mýtem pro studenty základních a středních škol, dá se
(snad) chápat jako pedagogický nástroj pod heslem „přece nebudete načítat tři
antické autory, když my vám to za 150 minut vyložíme“, tedy podobně jako dodnes
populární Příběhy ze Shakespeara. Ale
pokud to skutečně měla být inscenace antického dramatu v Deutsches Theater
Berlin 2012 pro jeho „běžné“ publikum, nerozumím jejímu účelu ani sdělení. O
tom, proč se z Teiresia stává nerudný agresivní nevrla, ani nemluvíc...
Mě to herecky a svým způsobem i režijně těšilo víc než Tebe (zejména mě bavilo balancování na hraně jemného komična - třeba v tak ikonické scéně, jako je Oidipovo sebeoslepení), ale co se dramaturgie týče, dost souhlasím. Mám dojem, jako by ta inscenace vznikala s přístupem "uděláme antiku a vono z toho něco vypadne"...
OdpovědětVymazat