Den třetí aneb Na vážkách
Z hlediska hodnocení se mi letošní ostravarovské inscenace zatím zdály být docela jednoduché: jednoznačný úspěch nebo naopak stejně jednoznačný průšvih. Do jisté míry to platilo i pro pátek: Klimszova nezamýšlená parodie Tristana a Isoldy v NDM byla zatím vůbec nejslabším festivalovým titulem, obě představení Bezručů zazářila. (Tak upřímně jako na Mém romantickém příběhu jsem se ještě letos v divadle nebavil. A myslím rok kalendářní, nikoli školní.)
Axiologické pohodlí narušila až Aréna s Ruskou zavařeninou. Tady už si zdaleka tak jistý nejsem.
Záplava čechovovských narážek a pomrkávání mi sice lezla na nervy svou mechaničností a chtěností, přitom ale nepřestávaly být docela zábavné. Obligátní „ruské panoptikum“ herci předvedli na velmi solidní úrovni - ale zas ne tak dobře jako třeba ve Hráčích. Beznadějné vyznění celé inscenace (společnost degeneruje a trapná „čechovovská“ historie se opakuje v ještě trapnější a ubožejší podobě) nepochybně má svou váhu, jenže bylo na můj vkus až příliš prvoplánové. Což vyniklo hlavně v sebevražedném srovnání s Čechovem, mistrem pronikavých psychologických postřehů, nenápadných hloubek a pravd, vězících v bezvýchodném klinči. Z Rajmontovy inscenace (ale i ze hry samotné) lze na rozdíl od čechovovských originálů až příliš snadno vytáhnout tezi – asi tak jako se v představení tahá mrtvá myš z oné nešťastné "luxusní" marmelády.
Text vyšel ve festivalovém Zpravodaji č. 4 (kompletní Zpravodaj k nalezení zde)
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme